Herec a režisér Jiří Mádl svým novým projektem upozorňuje na fakt, že každé desáté dítě v České republice nemůže chodit na školní obědy kvůli špatné finanční situaci rodičů. Sociální politika ho prý zajímá, i když se „v mnohém poučil“, když před pár lety jeho zábavná politická agitka Přemluv bábu! vyvolala na internetu obrovskou vlnu reakcí. V ní podle něho přišla spousta slov chvály, ale i náznaky veřejného lynče. „Ten klip měl tehdy obrovskou sílu především proto, že byl první svého druhu a lidi nebyli na takhle otevřenou a nekompromisní satiru připravený,“ říká Jiří Mádl (29) v rozhovoru pro Svobodné fórum. Svůj nový celovečerní film zasadil do prostředí vietnamské komunity v Česku, kde hledal i herce.

Už máte vybrané herce do svého nového filmu?

Jo a ne. Po čtyrměsíčním castingu mám dva nejlepší na roli vietnamského mladíka a do role staršího učitele mám skvělého herce, ale nedostali jsme teď peníze od fondu, tak natáčení odkládáme a nechci zatím žádný jména hlásat do světa. Taky mě pak čeká schvalování obsazení, přičemž musím – alespoň do určitý míry – brát ohledy na názory různých zúčastněných. Pro mě je důležitý hlavně příběh, herci pak do něj musí prostě sedět.

Vyprávíte příběh mladého Vietnamce a profesora, psal jste i scénář. Kde jste se inspiroval?

Má to podobný vývoj jako Pojedeme k moři. Bydlel jsem v New Yorku rok s Korejcem. Pár stěžejních scén mého scénáře jsem zažil na vlastní kůži, ale ten příběh vystavěný kolem toho je fikce. Korejská komunita v New Yorku a ta vietnamská tady jsou v mnoha směrech skoro jedna ku jedné, tak jsem nemusel nic složitě šroubovat a příběh jsem jednoduše přenesl.

Dotkne se film Na Střeše nějak i otázky menšin? Je vietnamská národnost hlavního hrdiny v ději důležitá?

Je, ale ne tak jak by možná čtenář předpokládal. Je to takový vytržení dvou postav z kontextu jejich životů a vytvoření si malý pevnosti, světa s vlastními pravidly. Není to žádná sonda do hlubin vietnamský komunity ani sociální drama. Až teď zjišťuji, že mám možná něco jako autorský rukopis. Vyprávění o závažných tématech lehkou rukou.

Váš režijní debut Pojedeme k moři byl výjimečný metodou, kterou vznikal. Bude i váš nový film něčím inovativní?

Nepřináší nový způsob vyprávění jako Pojedeme k moři. Ta metoda se nedá moc opakovat a vytvářet pořád něco nového není můj cíl. Doufám ale, že ten můj autorský vklad něčím čerstvý bude.

511928-original1-l7byw

Získal jste jako debutující režisér hned několik významných ocenění, což bývá někdy smrtící. Máte strach z vysoko nastavené laťky? Že úspěch Pojedeme k moři už nikdy nepřekonáte?

Z toho strach samozřejmě mám, ale stejně jako jsem neměl na tom úspěchu podíl sám, vnímal bych podobně i případný neúspěch. Jak bych vám to vysvětlil… Občas na mě koukají jako na blázna, když to někomu řeknu, ale dříve o něčem takovým umělci mluvili běžně. Mám při tvorbě pocit jakoby mimo lidský spolupracovníky se mnou byli ještě takoví malí bohové a velkou práci musí udělat oni. Když přijmete fakt, že film je takový pantheismus, všechno je jednodušší.

Procházíte celým procesem a snažíte se ze všech sil ani jednoho z těch bohů nenaštvat. To vás odtáhne od tendencí dělat věci pro peníze, slávu nebo festivalový ceny. Taky se může ale stát, že uděláte všechno správně a film se prostě nepovede. Nějaký ten malý bůh vám to podělal. Tak to prostě je, nevyrábíme jogurty nebo tablety. Takže abych vám odpověděl, strach mám, ale dělám všechno na sto padesát procent a stejně tak moji spolupracovníci, zbytek už musí bohové. Já se z toho nezblázním.

Také jste nedávno debutoval coby reklamní režisér. Láká vás svět reklamy, nebo vám šlo spíš o „dobrou věc“?

Láká mě to. Je to jiná disciplína, ale něco se v tom člověk učí i pro film. A stejně jako film i tohle se dá dělat dobře nebo špatně.

Spot je součástí kampaně na pomoc dětem, jejichž rodiče nemají peníze na školní obědy. Zajímáte se nějak víc o sociální politiku?

Docela jo, ale nebyl to důvod, proč jsem točil “Obědy pro děti”. Na to mě jednoduše oslovili.

Připomnělo mi to vaší akci Přemluv bábu, aby nevolila levici. Změnil se od té doby nějak vás názor? Pořád jste pro pravici a proti levici?

Nezměnil jsem názor na lacinost argumentů a míření na nejnižší pudy. Nikdy jsem nebyl vyhraněný ve smyslu pro pravici a proti levici. Ten klip byl o něčem jiným, ale uznávám, že na virální video to vyžadovalo možná až příliš velkou bystrost a analytické schopnosti.

O klipu s vámi a Marthou Issovou se psalo, že v roce 2010 ovlivnil volby. Neplánujete akci zopakovat? Za koho byste se teď postavil?

Víte, ten klip dává pořádně smysl možná jen v kontextu tehdejší doby, možná několika měsíců. Reagovali jsme na konkrétní věci. Sliby, lži a pomalu ale jistě padající konsensus, že paktovat se s komunistama přece velký strany nemůžou. Takovou sílu měl především proto, že byl první svého druhu a lidi nebyli na takhle otevřenou a nekompromisní satiru připravený. Po nás vzniklo spoustu podobných věcí, ale už měly pole připravený a tak se jim nedostalo tak velký chvály ani tak velkého lynče.

Řekl jste tehdy: Pochopil jsem sílu toho, když něco lítá ve vzduchu, ale někdo to nahlas vysloví. Měly ty reakce na vaší „angažovanost“ na vás velký vliv?

Dalo mi to strašně moc.

Zkuste být víc konkrétní. Co přesně vám to dalo a co vzalo?

Vidět ten kontrast velebení z jedné strany a výhrůžky likvidací z druhý strany za ohromný mediální exponovanosti, to vám řekne hodně o vás, o vašich blízkých, a hlavně o mase. Když se projdete v mediální světě tam a zpátky, nejde nedojít určitého poznání, v čem žijeme. Na vás pak je, co si z toho vezmete. Jestli budete té mase nadbíhat a využívat její hlouposti, rezignujete na ní, a nebo zjistíte, kdo jste, čemu říkáte ano a čemu ne.

Koho byste teď volil za prezidenta?

Ještě před zvolením Miloše Zemana jsem navrhoval Šimona Pánka nebo Tomáše Sedláčka. Ale oni se zjevně na nic takového nechystají, což už by teď případně museli. Jan Petránek je na to bohužel už starý. Takže nevím.

Nedávno se vedly debaty o tom, jestli politika patří vůbec k umění a jestli k ní mají umělci vyjadřovat. Co si o tom myslíte vy?

Na to se dá podívat ze dvou pohledů. Je pravda, že umělec něco hlásá, využije k tomu svůj vliv, popularitu, ale dál už za to na rozdíl od politika nenese odpovědnost. Že tohle někomu může vadit, to chápu. Na druhou stranu kdykoli je třeba udělat sbírku na kojeňák nebo spadne střecha kostela, všichni oslovují umělce, aby pomohli. A najednou když jde o politiku, která se jich jako občanů týká přímo, tak bychom najednou chtěli, aby se k tomu nevyjadřovali. To nejde. Když se podíváte do historie, tak umělci a studenti sice neměli vždycky ve všem pravdu, ale ve všech zdravých společnostech se starají o určitej balanc. První, co autoritativní režimy vždycky obšancují, je umění a vzdělání. Proč asi? Oni se těchhle skupin bojí. Proto je dobře, že se vyjadřují.

437701_jiri-madl-jako-reziser_image_620

Vedle režírování jste stále úspěšnější i jako herec. Která z rolí za poslední dejme tomu rok pro vás byla nejnáročnější? A čím?

Za poslední rok jsem žádnou náročnou roli neměl. Kvůli mým režijním projektům jsem musel strašně moc projektů odmítnout. Hodně mě mrzel serial Pustina pro HBO nebo Rapl s Janem Pachlem. Ani bych se nebál tvrdit, že moje herecká kariéra díky těm odkládáním Na Střeše chátrá. Ale to je prostě něco za něco. Bavilo mě natáčení anglického filmu Interlude in Prague, kde jsem měl menší roli. Ale herecká výzva to nebyla.

Změnu povolání jste označil za svůj obrovský risk. Vyplatil se?

Mentálně určitě.

Za svojí prioritu označujete psaní. Co píšete teď?

Napsal jsem příběh jedné redakce Československého rozhlasu, ale zatím o tom moc mluvit nechci. Mám v hlavě další věci, ale nejdřív musím natočit Na Střeše. Do té doby nic točit ani psát nemůžu. Mám nějaký „Fahrplan“ a z toho, chci-li být soudný, nemůžu uhnout.

Vždycky mě na vás fascinovalo, že jste vystudoval z vlastního rozhodnutí teologické gymnázium. Ten svět jste už zcela opustil?

Co to je opustil? Odmaturoval jsem. Ale jestli myslíte svět věřících, tak ne.

O náboženství se teď hodně mluví, bojíte vy se jako křesťan islámu a jeho expanze do Evropy?

Opatrnost je určitě na místě, ale strach nemám.

Uvažoval jste někdy o filmu s teologickou tématikou? Třeba z české historie.

Jde asi točit film o náboženských válkách nebo skandálech v církvích, pak ale pohled na víru bude ještě víc zkreslený. Silniční dopravu taky nevnímáme jen skrze dopravní nehody. Myslím si, že o víře se film točit nedá. Je niterní, taková intimita duše, a musí být individuální. Problém nastává vždycky, když svojí víru někomu cpete.