Když jsem byl ještě student a dojížděl jsem do školy z Krkonoš do Prahy, chodíval jsem v letních měsících časně ráno na autobus probouzející se přírodou, kde za vzdálenými kopci vycházelo slunce. Jak mě tenkrát jeho paprsky hřály, jak mě jeho světlo probouzelo k životu. Bylo to v dobách hluboké totality, která nás všechny tehdy zcela pohltila, a s níž jsme se posléze dlouho a těžce vyrovnávali. V to ráno byly pro mě ty paprsky životadárné. Když však pomyslím na politickou situaci těch dob, musím konstatovat, že dodnes ve mně budí opačné pocity.
Z Východu k nám tenkrát přicházely jen útlak a chlad. Tehdejší Sovětský svaz kontroloval pomoci politických loutek, – tedy vedoucích státních představitelů – veškerý politický a kulturní život v naší zemi. Jednalo se o zaprodance, kteří vyměnili blaho republiky za dobře placené funkce, jejichž prostřednictvím prováděli servilní politiku, lépe řečeno, dělali ještě víc než, museli.
Od té doby uběhlo více než čtyřicet let. Převalil se revoluční rok 1989, a my všichni jsme si mysleli, že tyto vlastnosti jsou našim svobodně zvoleným zástupcům dnes už cizí. A tak, co se tenkrát nazývalo podlézáním velkému bratru, dnes se nazývá politickým marketingem. Vstaly z hrobu a jejich stíny nás znovu obcházejí. A kdože je polil svěcenou vodou? Kde máš, čerte kropáč, byla to právě hlava našeho státu, byl jim pan prezident Zeman při návštěvě čínského prezidenta v naší drahé vlasti. A tak v duchu dávných tradic brežněvovských návštěv uvítal svého kolegu s patřičnými ceremoniemi, které se podobaly těm tehdejším. Opět si oblékl červený svetr, zasadil strom a zkritizoval minulé vlády, jak byly neprozíravé, že neutužovali přátelské styky s Čínou.
Čtenář mi promine, když nepoužiji slovo „lidový“. Je-li totiž uvedeno v logu některého státu, je to známkou, že je tam obyčejný občan utlačován a že to nevěstí nic dobrého. Právě to je horký problém této asijské země. Stále tam jsou lidé vězněni za své politické názory, stále zde chybí parlamentní pluralita. Tuto problematiku však nikdo z našich vládních představitelů čínskému prezidentovi nepřipomněl. Omezili se pouze na to, že v tomto smyslu chtějí s Čínou vést dialog. Nikomu neškodící fráze.
Druhá stránka věci je však ta, že Čína je významným hráčem na celosvětovém obchodním poli a je nutné s ní v tomto směru spolupracovat. Probíhají zde změny, které by v minulosti nebyly možné. Tento stát přetváří svoji ekonomiku v duchu tržních principů, v jejichž důsledku jsou investice v mnoha zemích světa. Vytváří jakési propojení centrálně řízené ekonomiky a kapitálu.
To však neznamená, že státy které s ní obchodují, by měly vůči ní uplatňovat servilní politiku a mlčet o tom, co se zde děje v otázce lidských práv. Že ta tržní ekonomika nese s sebou i svobodu občanskou a že jakákoli pozlátka nenahradí právo člověka na sebeurčení. Že čínští obchodníci jsou stejně tvrdí jako ti ostatní a že strategie správného obchodníka není poklona, ale přívětivé podání ruky a sebevědomý pohled do očí. A tak v tomto ohledu nemá smysl navlékat si rudé svetry, zasazovat stromy na oslavu spolupráce a ťukat si půllitry piva na přátelství.
Výsledkem takové spolupráce nechť jsou obezřetná a plodná jednání.
Josef Machač je živnostník