Žádný normální člověk neřekne veřejně, že se nemá pomoci padesáti dětem, které těžce trpí následkem války a přišly v ní o rodiče. Dokonce i ten, kdo by sám nic neudělal, tak před veřejností při takové otázce zpozorní a snaží se něco rychle vymyslet.

Český premiér ovšem s bohorovným klidem sdělí, že pro cizí sirotky dělat nic nebudeme, protože máme vlastní. Rozdílnost naší a syrské situace mu unikla a šmahem odmítl iniciativu některých senátorů, aby Česko přijalo 50 syrských dětí, které přišly o rodiče.

Je to opravdu nevýslovně odporné. Babišova logika, jakkoli je zvrácená, se ale opírá o tvrdou řeč čísel, jež mu dodávají jeho poradci. Je to totiž exaktně zjištěný a sociologicky potvrzený fakt: Česká společnost v době prezidentství Miloše Zemana velice zhrubla a z velké části se stala zlou a rasistickou v míře, která u nás nemá historické obdoby. Slovo „migrant“ je zde tudíž zaměňováno se slovem „uprchlík“, jakkoli je obsah zcela odlišný a pojem „syrský sirotek“ navozuje znovu stejné asociace nějakého vetřelce z islámské země. Takhle přemýšlejí barbaři… a mnozí Češi.

Andrej Babiš se tak dokonale soustředí na svůj osobní prospěch, že nemá sebekontrolu. Tedy kromě toho, že jej děti postižené válkou opravdu osobně nijak nedojímají. Kdyby mu ale Marek Prchal řekl, že se má veřejně dojmout nad osudem syrských dětí, které ztratily rodiče, tak si můžeme být jisti, že by to zahrál brilantně. Jenom to ale při rozhovoru pro deník Právo neměl ve scénáři.

Otázka syrských dětí a jejich odmítnutí odhalily absurditu Babišovy koncepce, podle níž nepřijmeme ani jednoho jediného uprchlíka. Babiš tvrdí, že to má symbolický význam, který by mohl zastavit masovou imigraci. Je to nesmysl. Naopak z tohoto Babišova postoje vůči postiženým dětem se stává symbol, který se vznáší nad Českou republikou před celou evropskou veřejností. Tento symbol lze vyjádřit jednoduše takto: Češi jsou zlí lidé, kteří si nadšeně volí politiky, kteří odmítají pomoci dětem postiženým válkou. To je to hlavní sdělení, které se nám o nás samých podařilo vyslat do světa.

Jestli v této zemi opravdu platí, že odmítání sirotků přináší hlasy nadšených voličů, tak je třeba se za takový národ hluboce stydět. A také za státníka, který takovou lumpárnu vyslovil.

Dostali jsme se na morální dno. Z něho nás nevyvede žádný spasitel, ale jedině my sami. A to konkrétně tím, když budeme o sobě přemýšlet a budeme se aktivně snažit navrátit z této žumpy mezi slušné národy světa. Nepůjde to lehko, protože jsme se dostali už hodně hluboko.