Piráti jsou věrní svým předvolebním slibům. Před volbami hlásali heslo, které je typické pro extremistické strany: „Pusťte nás na ně.“ A šířili ho na svém „vězeňském autobusu“, který demonstroval jejich odhodlání zavírat „korupčníky“.
V právním státě a v civilizované společnosti je to nepřijatelný populismus, který smazává hranici mezi propagandistickým politickým zúčtováním na jedné straně a věcným šetřením trestněprávních záležitostí na druhé straně.
V právním státě přitom věcné dokazování případných individuálních prohřešků patří výlučně do sféry soudní moci. Když do takového procesu zasahuje politická vůle, tak je vždycky zle. A vede to ke strašným koncům.
Jen namátkou: Dělo se to během jakobínské fáze Velké francouzské revoluce, nebo během čistek v Sovětském svazu a také u nás v padesátých letech.
Piráti jsou ale v principu revoluční síla, a tak u nich takové tendence nepřekvapují. Není to jediná oblast, v níž za dětinského potlesku svých příznivců popírají zdravý rozum. Ze všech extrémistických stran, které dnes obsadily parlamentní lavice, je to strana nejméně popsaná a nejméně prozkoumaná. Proto jí tolik lidí naletí a proto se tolik nových politiků sveze na její energetické vlně.
Na otřesnou situaci při hlasování o zřízení parlamentní vyšetřovací komise ke kauze OKD poukázal na české mediální scéně pouze Bohumil Doležal (ZDE), a proto je potřeba tento postoj šířit.
Piráti prosadili ustavení komise o kauze OKD drtivou většinou hlasů. Jediný poslanec, který se tomuto populismu statečně postavil, byl na základě jasného stanoviska pouze Miroslav Kalousek.
Kalousek vysvětlil, že se parlament nemá co plést do probíhajícího jednání soudu. Jednak je to vyjádření nedůvěry v justici a jednak jde o nebezpečnou ingerenci politické reprezentace do výkonu soudní moci.
Z článku Bohumila Doležala je třeba odcitovat tuto zásadní pasáž:
„K Miroslavu Kalouskovi se svým způsobem připojil jen poslanec ODS Pavel Blažek: ,Za posledních Bourbonů ve Francii parlament byl soudní orgán, nebyl to žádný parlament v našem pojetí. A my tady děláme vlastně přesně to samé, kdy v zásadě na co zřizovat tu komisi, když z proslovů vy ty viníky přece znáte!‘ Tedy připojil se svým způsobem, tak napůl. Když nakonec došlo na lámání chleba, to jest na hlasování, bylo ze 169 přítomných pro 153. Patnáct se zdrželo, a to právě včetně pana Blažka. A proti byl jen Miroslav Kalousek. Zbylí se omluvili nebo se hlasování nezúčastnili. Kdo z nich se zašil, nelze zjistit, předpokládejme tedy, že nikdo.“
K této skandální situaci je třeba dodat, že Kalousek nehájil Sobotkovu dávnou privatizaci OKD, nýbrž principy demokratického právního státu, které nejsou nyní sice v módě, ale opírají se o náš ústavní pořádek. O to je důležitější, abychom je právě nyní bránili.
Osobně bych si dovolil k tomu přidat ještě obranu programu privatizace státního majetku legální cestou. Jestli měl přitom nějaký konkrétní privatizační proces své stinné stránky, tak je to výlučně otázkou na soud a nikoli na parlament. Ten určil systémové podmínky privatizace, ale jednotlivé procesy nejsou tématem pro něj, protože pak by musel prozkoumat všechny více či méně podezřelé akce a tím nakonec nahradit soudní moc. Právě jako jakobíni během francouzské revoluce.
Každá taková vyšetřovací komise je jen účelovou politickou akcí proti bývalé politické moci. To je koncentrovaně slabošský a hloupý přístup. Výbory parlamentu by se měly zabývat kontrolou aktuální výkonné moci a nikoli postihováním moci minulé za její politická rozhodnutí.
Je tu ale ještě jedna rovina: Samotná privatizace byla pozitivním aspektem polistopadového vývoje České republiky. Tento proces je nutné v obecné rovině hájit. I když nelze hájit jeho nezamýšlené či zamýšlené důsledky v současném oligarchickém uspořádání. Smyslem privatizace bylo totiž demonopolizovat vlastnickou strukturu, což se v první fázi podařilo. Tu současnou, opět monopolizující fázi je třeba rozebrat jindy.
Celý spektakulární úspěch české ekonomické transformace je výsledkem rozsáhlé změny struktury vlastnictví. Kdysi státní majetek našel své nové vlastníky, kteří se o něj začali starat. To byla jedna ze základních programových linií polistopadového vývoje, kterou převzala od pravicových vlád i sociální demokracie a pokračovala v něm svými vlastními metodami.
Ohromný nárůst hrubého domácího produktu a všech dalších parametrů naší ekonomiky je pozitivním přínosem této reformy, která vzhledem k rozsahu privatizovaného majetku nemá obdoby.
Tento proces měl své velké chyby a skuliny, kterými se kupříkladu na své místo na slunci prodral mezi největší soukromé vlastníky i náš současný premiér. Přitom ten nezaplatil za převzetí státního majetku ani zlomek toho, co zaplatil Zdeněk Bakala za OKD.
Nejde o to zpochybnit, zda je správné šetřit privatizaci OKD u soudu. Jde tu ale systémově o to, že se tato kauza nemá šetřit na půdě současné parlamentní politické reprezentace, protože tu nejde o parlamentní kontrolu současné exekutivy a bude se tudíž jednat pouze o hnusný kultický tanec šamanů u symbolického mučednického kůlu.
A nebo se pak ptejme: Kdy už konečně poslanecká sněmovna ustaví vyšetřovací komisi k nepodařené privatizaci Unipetrolu, který věnovala dnešnímu premiérovi Andreji Babišovi do užívání někdejší vláda Miloše Zemana?
Pro připomenutí: Babiš nevyhrál výběrové řízení o privatizaci Unipetrolu, a přesto mu ho Zemanova vláda v roce 2001 přiklepla. Proboha, proč to udělala, když tím stát přišel téměř o tři miliardy korun? Otázka, co tehdy k tomu premiéra Zemana vedlo, je právě nyní zcela relevantní.
Do Unipetrolu Babiš tehdy dosadil na celý rok své manažéry, kteří čile obchodovali s firmami Agrofertu. A to tak brilantně, že se moc Babišových firem neuvěřitelně rozrostla. Experti hovoří o prodeji čpavku za tranzitní ceny pod výrobními náklady v řádu miliard korun. Případná vyšetřovací komise by mohla třeba zjistit, že šlo vlastně o největší tunel v historii České republiky.
Po použití byl Unipetrol zahozen a stát nedostal ani korunu. Konečná ztráta státu je zcela jistě v řádu mnoha miliard, ale není předmětem diskuzí tak jako OKD. Jde přitom velmi pravděpodobně o značnou škodu na veřejném majetku.
Jenže taková objednávka po vyšetřování není na stole. Revoluční síly dnes chtějí zúčtovat se stranami poraženého režimu, a to nikoli na principu faktické zodpovědnosti jednotlivců, nýbrž na základě zúčtování s poraženou politickou silou jako s celkem. A do toho se zatím Unipetrol nehodí, protože je to máslo na hlavě toho, kdo je právě nejsilnější.
A nebyli by to snad ani Piráti, kdyby neměli respekt k tomu, kdo je právě nejsilnější. Na moři to takhle funguje. Proto se vyžívají v kauze OKD a nikoli v kauze Unipetrolu.
Kauza OKD, to je takové kopání do Bohuslava Sobotky, který je poraženým politikem a je doslova na zemi. Kopat do něj lze zcela bez rizika. Jinými slovy, je to akce pro zbabělce a kašpary. A Sobotka nemá noviny a nemá už žádnou moc, takže má smůlu.
Zato vyšetřování kauzy Unipetrol, to by byla moc velká divočina, protože jeden hlavní aktér této kauzy sedí právě na Hradě a druhý ve Strakově akademii.
Na Kalouskových postojích je podstatný jeden aspekt, který ještě jeho zuřivým kritikům z lidu nedošel. Kdyby opravdu hájil nějaké podnikatelské zájmy, jak se o něm pořád tvrdí, tak by už dávno mohl políbit kmotrovi prsten a měl by pokoj. To je dnes výnosné chování.
Kalousek tu ale stojí v nepočetné a bohužel nepevné řadě našich politiků, kteří jsou stále věrní ústavnímu liberálně-demokratickému systému našeho státu. Tedy systému, který staví právní pořádek a dělbu moci na první místo. Těžko lze čekat, že by taková činnost byla právě nyní výnosná.
Většinový pohled na Kalouska se jednou změní. A pirátská bublina splaskne. Stejně jako celá ta zlá komedie Nových pořádků do níž se Piráti v revolučním nadšení zařadili. Jenom to bude nějaký čas ještě trvat.