Euforie projekčního nadšení z náhle nastalé situace po novoročním projevu severokorejského Nejvyššího vůdce (jeho oficiální titul) Kim Čong-una pomalu ustupuje a je nahrazována podstatně realističtější fází. Iniciativu si udržuje KLDR, a i když jihokorejští představitelé ještě nejsou ve fázi realizačního vystřízlivění, nemají k ní daleko.
Diskrétně, pomalu a bez mediálního ohlasu pokračuje komunikace mezi oběma Koreami v Pchanmundžomu. To je pozitivní okolnost, ale nebylo by dobré ji přeceňovat. Telefony na obou stranách mohou ztichnout v kterémkoli okamžiku, záleží jen na momentálním rozpoložení severokorejské strany.
Obtížně řešitelným problémem je skutečnost, že aktéry jsou tři strany, z nichž jedna, KLDR, chce dosáhnout bilaterálního jednání s Korejskou republikou bez účasti USA. Současný usmiřovací proces by se tak stal vnitrokorejskou záležitostí, do níž by USA nemohly přímo zasahovat. Kdyby se o to skrytě pokusily a jejich aktivita by byla prozrazena, byl by to pro KLDR důvod jednání přerušit nebo ukončit.
Jihokorejský prezident na nic nespěchá, ale jednání vede s tím, že věří v možnost zahájení přímých rozhovorů KLDR s USA. Ne o znovusjednocení Koreje, ale o mírové dohodě. Proces by tak byl rozdělen na dva dialogy. Ty by probíhaly po dvou kolejích, které nejsou úplně paralelní, ale měly by končit ve stejném bodu – usmířením obou korejských států, ukončením nepřátelství mezi USA a KLDR, jaderným odzbrojením KLDR a spojením obou Korejí. Zdá se to být nesplnitelné a nejspíš to skutečně splněno nebude. Každý z aktérů má totiž jinou představu o výsledném stavu.
Bezpečnost Korejské republiky je garantována Spojenými státy a KLDR považuje svou jadernou kapacitu za jedinou záruku své existence tváří v tvář „záludnému nepříteli, USA“. Dohoda s USA bez jaderného odzbrojení KLDR není možná, jaderné odzbrojení USA nepřipadá v úvahu a Korejská republika bez amerického štítu by se ocitla ve velmi nekomfortní situaci, řečeno nanejvýš diplomaticky.
Dosavadní údajně nadějné procesy korejsko-korejského usmiřování skončily pokaždé fiaskem, po němž následovala další fáze severokorejského jaderného programu. Samozřejmě není možné vyloučit, že se tentokrát jedná o vážně míněný a promyšlený krok KLDR k míru na poloostrově. Zkušenost však praví, že by nebylo dobře podléhat příliš velkému nadšení.
Od prvního dne „olympijské iniciativy“ se KLDR snaží vytlačit USA z hlavní linie jednání a vytvořit si podmínky pro oddělení své jihokorejské a americké agendy.
Symbolické ignorování Kim Čong-unovy sestry americkým viceprezidentem Mikem Pencem bylo nejspíš milým dárkem severokorejské straně. Při podobných příležitostech bývá obvyklé vzájemně představit všechny VIP hosty. Kimova sestra byla nepochybně na takovou situaci připravena, ale M. Pence ji z vlastní iniciativy ignoroval (jak sám sdělil tisku) a daroval jí tak malé symbolické vítězství – nezdvořile se zachoval on, nikoli jihokorejský prezident nebo sestra Nejvyššího vůdce.
Snaha Pchjongjangu postavit USA aspoň na čas „mimo hru“ je patrná i z komentáře v severokorejském oficiálním tisku: „…USA šílí ve snaze zablokovat klima usmíření a míru mezi severem a jihem… zlomyslné obstrukce nikdy nemohou zvrátit současný trend směřování ke zlepšení mezikorejských vztahů a nezávislého znovusjednocení… Klíčem k nápravě mezikorejských vztahů je vyřešení všech otázek pod vlajícím praporem národní nezávislosti.“ Korejský nacionalismus se může stát kartou, která významně ovlivní mínění Jihokorejců, spolu s klesající oblibou amerického prezidenta.
Vláda Korejské republiky se pokouší zprostředkovat zahájení dialogu mezi USA a KLDR povzbuzováním svých vztahů s KLDR a hledáním pokroku v jednáních o jejím jaderném odzbrojení. Obávám se, že je to marná snaha, protože KLDR by přišla o svůj nejsilnější argument. Americký ministr zahraničí R. Tillerson před pár dny na adresu Pchjongjangu řekl: „Poslouchám, až mi řeknete, že jste připraveni jednat.“ Zdá se, že bude poslouchat ještě dlouho.
Skutečné úmysly vedení KLDR nejsou úplně jasné, ale zcela jasné je jeho politické východisko a konečný cíl. V projevu k novému Dni armády (8. února) Kim Čong-un zopakoval všechny obvyklé fráze ohledně místa a role armády. Ta je neoddělitelně propojena s Korejskou stranou práce a je zárukou existence „mocné Korejské lidově demokratické republiky, která se stala světovou vojenskou mocností“. Podle Vůdce „Lidová armáda silou svých zbraní garantuje boj naší Strany a lidu za naplnění socialistického procesu… Konečné vítězství patří naší Straně a lidu, pevně svírajícímu zbraně revoluce.“
