Premiér Andrej Babiš je vidět všude – v letácích, na billboardech, v médiích. Když na nás ale hledí i z brožurky s programem velikého křesťanského svátku, Dnů lidí dobré vůle na Velehradě, zdá se, že by to směle mohlo být uvedeno jako názorný příklad ke slovníkovému heslu „chucpe“.

Kariérní komunistický kádr, který čistě pro vlastní prospěch vstoupil do KSČ a podle dokumentů Ústavu paměti národa se stal i agentem StB, kázající ze stránek křesťanské brožury? Ano, nic není nemožné.

A že to kázání Andrej Babiš pojal naveliko, oděn bezmála rouchem svatosti.

Nejprve nám objasnil, že Národní pouť, svátek křesťanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, je příležitostí k modlitbě. Dále jsme se dozvěděli, že premiér je bezmála také věřícím. K členství v církvi prý nebyl vychován – což by taky bylo dost divné vzhledem k tomu, že jeho matka, aktivní komunistka, působila v Ústavu marxismu-leninismu nebo v lidových soudech.

„Jsou to křesťané, kteří nám všem jdou příkladem…,“ rozohnil se pak kazatel Babiš (nebo spíše ten, kdo slova opravdu napsal). 

Ne, nespíte a nesníte. Babiš si opravdu dovoluje brát do úst křesťany, jejichž kněze a řeholníky totalitní režim, jemuž on sám věrně sloužil, nelítostně věznil, mučil a vraždil. Komunisté, ke kterým patřil, potírali víru, z klášterů nadělali kasárna, rozehnali církevní řády, umučili pátera Toufara a tak dále.

Kdyby si to někdo přál přehledně, tak komunisté

229 kněží a 101 řeholnici uvěznili,

28 kněží a 2 řeholnice umučili,

1440 kněží a 2750 řeholnic internovali.

A nakonec došlo i na výklad Desatera. Prý představuje základní pilíře naší morálky.

Říká se nám v něm, praví dál Andrej, že se nemá krást. O tom, že se to týká například čerpání dotací Evropské unie, se Babiš nezmínil.

Nemá se ani pomlouvat, káže Babiš. Opět pravda. Nemá se například povykovat na novináře, že jsou zkorumpovaná pakáž, a křivě je obviňovat, že točí reportáže na objednávku. Nemá se vůbec nijak lhát, natožpak tak nehorázně, až je Poslanecká sněmovna donucena přijmout usnesení, že jste lhář.

K bližním se máme chovat s úctou, nabádá nás rovněž nový velehradský kazatel. Tak ne aby vás napadlo na své bližní neuctivě pořvávat „Nas*at jako!“, když chtějí autogram, nebo se o kolegyních vyjadřovat jako o krávách, které mají jít do pr*ele. Ono se ostatně nemá ani křivě přísahat a už vůbec ne na zdraví svých dětí.

Kdyby to celé nebylo tak k nevíře nestoudné, bylo by to dokonalým mistrným zpodobením absurdity. Naskýtá se ovšem poněkud zneklidňující otázka, kdo si tento drzý výsměch v oné brožuře přál mít nebo to aspoň připustil.