Stává se, že jeden výrazný herec či jedna role strhnou v divadle veškerou pozornost. Pod slovem „milenec“, si pak člověk představí vždycky Romea pod balkónem. Pod slovem „ďábel“ si představíme třeba Faustova Mefistofela. Přitom podoba milenců i ďáblů může mít mnoho variant.
Když se dnes řekne v Česku slovo „oligarcha“, tak si představíme okamžitě Andreje Babiše. Jeho představení je tak strhující, že nám automaticky vytlačuje z paměti ostatní herce v této roli. Třeba ty, kteří ovládají ještě náročnější dovednost, než je veřejná viditelnost. Jejich dovedností je totiž neviditelnost, díky níž je možné i lépe ovládat jeviště.
Takové strhnutí pozornosti k jednotlivé osobě vede k nebezpečným záměnám. Sám Andrej Babiš mistrně ovládá převádění velkých systémových problémů, jako je třeba konflikt zájmů, do osobní roviny. Ze všech svých kritiků a oponentů se snaží nadělat pouhé osobní rivaly a na tomto hřišti osobních bojů pak veřejnosti prezentovat své konflikty jen jako výsledek primitivních emocí nenávisti a závisti. „Veď vy jste jenom antibabiš,“ křičí na své kritiky.
Není nic špatného být „antibabišem“. Silná moc plodí opozici. Babiš má ale pravdu v jedné věci: Být antibabišem, to není žádný program. Je to stejně málo obsažné jako třeba antikomunismus.
Babiš je jen pouhým kamínkem v mozaice patologického stavu postkomunistické společnosti, o němž jsme si naivně mysleli, že bychom se mu mohli vyhnout, ale který nás přesto dostihl logikou naší geografické pozice. Logikou celé postkomunistické situace společnosti, která prošla naprostou destrukcí demokratických hodnot, institucí i obyčejných návyků. Babiš je symbol, ale ten skutečný problém, jemuž zde čelíme, je ještě mnohem vážnější.
Babiš reprezentuje systém vlády oligarchie. Jedná se o putinizaci společnosti. Nebráníme se tu totiž jen před jedním predátorem, do něhož bychom si projektovali všechno zlo světa. Bráníme se před vpádem východního stylu vládnutí. Před destrukcí tradiční demokracie, která je u nás tak slabá právě proto, že není ještě tak tradiční.
Základním znakem východního mocenského systému je překrývání politické a ekonomické moci a vytváření monopolních struktur. Strana „Jednotné Rusko“ má monopolní ambici hned v názvu. Hlavní politická strana má už ve svém jméně obsažen útok na pluralitu společnosti.
Pro východní systém moci jsou typičtí oligarchové. Jednou se mě jeden velmi bohatý člověk zeptal, zda také není oligarchou. Možná jsem ho zklamal, ale řekl jsem mu, že není. Každý bohatý podnikatel totiž není oligarchou. Ani Donald Trump a ani Michael Bloomberg, s nímž se tak rád srovnává právě náš Andrej Babiš, nejsou oligarchy.
Oligarchie již ve starém Řecku představovala nedemokratický systém, v němž na sebe strhla moc hrstka nejbohatších lidí ve státě. Tato hrstka společně vyloučila jakoukoliv veřejnou kontrolu své moci. Mezi oligarchy vždy panovala jistá rivalita, ale nakonec je společné užívání moci vedlo k dohodě a vlastně k určitému spiknutí proti společnosti.
Znakem moderní oligarchie je prorůstání monopolních korporací s mocí státu. Už ani nevíme, komu patří Gazprom. Z půlky je to ruský stát, ale z druhé půlky to jsou lidé, kteří ruský stát tvoří. Gazprom řídí lidé z Kremlu a lidé pohybující se kolem Kremlu. Konkrétní struktura držitelů akcií již není důležitá. Gazprom je Rusko. A vláda v Rusku je založena na komplotu, či méně emocionálně na shodě zájmů představitelů státu a nejbohatších vlastníků monopolních ekonomických struktur. Má se navíc za to, že představitel státu je ve skutečnosti také jedním z vlastníků. V tomto systému prezident, premiér či ministr není již veřejným činitelem, úředníkem, ale prostě majitelem. Babišův sen o státu, který funguje jako rodinná firma a všichni táhnou za jeden provaz, již v Rusku existuje. Putin je vlastně otec.
Oligarcha je účastníkem komplotu proti veřejnosti. Reprezentuje strukturu, která směřuje k ekonomickému a politickému monopolu. Oligarcha se nestal bohatým proto, že by jako Baťa vyráběl boty, protože chtěl dělat nejlepší boty. Východní oligarcha na začátku využil náskoku, který byl dán jeho příslušností k elitě předchozího totalitního státu. Často pak přímo k jeho bezpečnostnímu aparátu. Pretoriáni měli vždycky nejblíž k pokladně impéria. Oligarchou je ale také ten, kdo měl na začátku svého podnikání náskok díky blízkosti k politické elitě nastupujícího systému postkomunistické vlády. Petr Kellner by se nikdy nestal Petrem Kellnerem bez Václava Klause a ministra financí Kočárníka.
Kellner je zajímavým a ukázkovým modelem východního oligarchy, který je ale tak chytrý, že nemá zapotřebí nás obtěžovat mesiášským komplexem, a také mu nehrozí vězení, a proto se nemusí ukrývat v politice. Měl jsem jednou možnost s ním jako novinář mluvit a ptal jsem se ho, zda je v Rusku, kde podniká, svoboda slova. Kellner mi odpověděl, že svým způsobem ano. Když se některému novináři nelíbí v novinách či v televizi u jednoho oligarchy, tak může jít k jinému oligarchovi. To je opravdu možnost volby. Zapomněl říct, že média obou těchto oligarchů bohužel podporují Kreml. Pro pochopení kultury těchto lidí je zajímavý ještě jeden rys. Zeptal jsem se ho, proč má svůj boeing. Odpověděl mi, že by se s ním v Rusku nikdo nebavil, kdyby tam přiletěl cessnou.
Mysleli jsme si, že miliardáři jsou součástí kapitalismu a že je to tak prostě dané a že je to v pořádku. Ne tak úplně.
Když spolu velmi bohatí lidé nedělají komplot proti veřejnosti, nezaléhají celý veřejný prostor v médiích a když nemanipulují politickou scénou, tak je v pořádku, že je někdo bohatý. Byzantinská kultura moci však vylučuje pluralitu, konkurenci, a tím i svobodu slova. Média v takovém systému už nejsou předmětem podnikání, a tudíž ani prostředkem informování veřejnosti, ale jsou jen pouhými odznaky moci a „jadernými zbraněmi“ určenými k zastrašení. To je perverzní důsledek oligarchického systému, který se postupně ve stále silnější míře etabluje v České republice. Pokud majitelé médií, kteří mají všichni jiné zájmy, než je rozvoj médií, jednají ve shodě a brání svobodě slova, tak jsou oligarchové a jsou společensky nebezpeční. Přesně to se zde v podstatě děje.
Babiš nastoupil cestu – slovy pekařova císaře od Jana Wericha – ke svému historickému znemožnění. Babiš nebude. Za tři, pět nebo deset let. To už je v této perspektivě skoro jedno. Ale systém oligarchie má delší dech. A má tendenci zničit občanskou společnost, zničit pluralitu médií, a tím i omezit pluralitu politických stran a nahradit systém volného trhu, volné soutěže a volné výměny názorů systémem vlády jednoho komplotu několika predátorů moci. Žádný z nich nemusí být nutně osobně zlý. Nejde o to, zda jedna konkrétní osoba představuje nějaké mysteriózní zlo. O tom to vůbec není. Dohromady ale oligarchové tvoří systém, v němž se nedá dýchat.
A to je ten problém, který tu máme.
