V duchu poněkud apokryfního výroku největšího genia lidstva J. V. Stalina, že když „není člověk, není problém“, někteří lidé soudí, že až nebude Zeman, nebude problém. Tak jednoduché to však v historii není. Ani velevůdcové nepadají z nebe, ale rostou jako houby z podhoubí. Za určitých podmínek by si někteří jedinci ani neškrtli, ani sám Napoleon. Stejně tak je to se Zemanem a Babišem, o nějakém Grossovi ani nemluvě.
Jiný případ jsou lidé, kteří by byli významní, i kdyby neměli funkci, tak například Havel byl dramatik za všech okolností. Běžně by se ale prezidentem v zemi, jako je naše, nestal. Kdyby komunismus hynul postupně, stal by se třeba ministrem kultury. Co by bylo, kdyby… Na tom však nezáleží. Stalo se. Díky nějaké společenské základně, která byla příznivá, se stal hlavou státu. Už není naživu, ale své stoupence stále má.
Totéž bude se Zemanem. Ať je, nebo jednou nebude, existují tu lidé, kterým nějakým způsobem imponuje. Ti budou mít svou setrvačnou sílu ještě nějakých těch pár let.
Ludvík Vaculík se koncem osmdesátých let ptal v samizdatu, co jednou budeme dělat se všemi těmi deformovanými lidmi, až režim skončí. Přišlo mi to jako ze sci-fi, protože se nezdálo, že by soudruzi hodlali odprejsknout po dobrém.
Pak to ale postarší garda musela zabalit, strana šla od válu. Ti, kteří byli dost chytří, z potápějící se lodě včas zmizeli a přizpůsobili se a jsou v politice a byznysu. To nemusí být žádné velké spiknutí. Stačí uvažovat, zda by to tak bylo i bez spiknutí a ono by bylo. Bylo to jev psychologické a sociologické povahy. Oni se jen tak nevzdají a na druhé straně není dost sil všechny odstavit. Kam taky?
Ale kromě „těch nahoře“ jsou tu ještě ti uprostřed a dole. Dokud se jejich hlas nemohl projevit, mohlo to vypadat, že někteří lidé už skoro nejsou. Jak ale dojde na přímou volbu a přišel internet, ti lidé volí a mluví a je jich polovina společnosti.
Jsou to prostě zemanovci, lidé zvláštního ražení, kteří byli před Zemanem a budou i po něm.
Kdykoli někdo řekne, že nemáme mluvit s despektem o zemanovcích, protože jejich tvrdé jádro má měkký obal, který se třeba přesvědčit dá a odejde, dá se na to jen říci: „Proč si nemohu říkat, co chci? A pokud by odešli, kam by to bylo?“
A je to složitější škála pocitů. U někoho pohrdání (případ Veleba), pobaveného hnusu (případ Ovčáček), lítosti a pocitu bezmoci, že někdo nechává M. Z. škodit (nebohá žena a muž z lidu, kteří toho moc nemají a o ničem nikdy moc nepřemýšlejí, ale nemohou za to), také pocit stisknutí zubů, ale jisté uznání nad řemeslem (svého času Šlouf). Každý by si mohl v rámci hry doplnit to své.
Pocit jistého zadostiučinění, že na každého jednou dojde, je lidsky pochopitelný. Musíme ale myslet i na to, co bude dál. Stejně jako porážka Islámského státu nezruší všechny problémy, nezruší je ani konec současného osazenstva Hradu. Ti, co tam současného rezidenta dovedli svou volbou, tu zůstanou. Budou si hledat dál podle svého vkusu.