Je to až dojemné. Češi stále hlasitěji bojují za svobodu polské společnosti. Zejména za nezávislost polských médií a nyní čerstvě za nezávislost polských soudů.

Proti kontroverzní reformě polského soudnictví ostře protestují špičky české justice, česká komisařka Evropské unie Věra Jourová (ANO) vyhrožuje Polsku odebráním dotací. Za polskou svobodu se u nás „statečně“ postavil ministr spravedlnosti Robert Pelikán (také ANO) a silnými slovy o ohrožení demokracie u našich sousedů nešetřil ani předseda KSČM Vojtěch Filip.

V prohlášení českých soudců se píše: „Po ochromení Ústavního tribunálu a podřízení veřejnoprávních médií momentální státně stranické politice v minulém roce dochází v těchto dnech k bezprecedentnímu útoku na nezávislost polského soudnictví.“ Prohlášení s příznačným názvem „Nemůžeme mlčet“ podepsal předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová.

Co k tomu říci? Snad jen to, že my také nemůžeme mlčet.

Jourová a Pelikán slouží jako beranidla autoritářského oligarchy při dobývání moci v České republice. Jejich hnutí ANO převrací postupně celý politický systém naruby a vytváří parodii na demokracii. Člověka napadne lidové rčení „zloděj volá, chyťte zloděje“.  A když za svobodu bojuje komunista Vojtěch Filip, pak už je to jenom k smíchu.

Aktivita českých soudců je ovšem vážnější. Lze snadno odhadnout, že u některých z nich je motivací k obraně nezávislosti polských kolegů i vědomí, že tím nepřímo volají i po zajištění vlastní nezávislosti. O tom, že komfort nezávislosti českého soudce se tiše, ale jistě snižuje, se vedou diskuse již dva roky a úzce souvisejí s tím, že resort vede právě ministr Pelikán. Hlavy české justice si jen nemohou dovolit tak hlasitě a bojovně pečovat o naši svobodu jako o svobodu v Polsku.

Polská situace zřejmě není moc dobrá v tom smyslu, že polští konzervativci vedou opravdu tvrdý boj s levicovými liberály o veřejnoprávní média a soudy. Stavět se ale v tomto sporu a priori na jednu nebo na druhou stranu je pro nás ošemetné. Přesun pravomocí při jmenování soudců z Nejvyšší soudcovské rady na vládu není důvodem k velkému rozčilení. Je to v podstatě totéž, jako je tomu u nás, kde je soudce jmenován prezidentem na návrh ministra spravedlnosti. Tím i u nás výkonná moc ovlivňuje personální obsazení soudů. Faktickým důvodem ke znepokojení je ovšem možnost odvolávání soudců nejvyššího soudu vládou.

Je ale třeba také vidět i to, že tím polská konzervativní vláda reaguje na předchozí postup polské levice, která je silnější v samosprávných soudních orgánech než lidé mentálně blízcí konzervativcům. Levice totiž prosadila po prohraných volbách své lidi do významných pozic v justici.

Jinými slovy: Poláci mají svůj problém. Ale my Češi máme také svůj problém.

Poukazování na polský problém se tady v Čechách a na Moravě hodí přesně těm, kteří nám buď náš český problém sami vytvářejí, anebo z nějakých osobních důvodů, ať už třeba ze zbabělosti, či vypočítavosti, potřebují tento problém zamést pod koberec a dělat, že není.

Demokracie, svoboda slova a ústavní systém jsou ohroženy v České republice více než v Polsku. U našich sousedů spolu vedou nesmiřitelný boj dvě hrdé názorové entity. Vedou spolu boj, který je nepochybně z obou stran hnusný a nesmyslně fanatický, ale oba proudy stojí na půdě dosavadní evropské politické a hodnotové struktury. U nás už spolu žádné dvě srovnatelně silné a hrdé entity nebojují. Proto je naše svoboda ohroženější.

Opticky se zdá, že za polskou levicí stojí Evropa a všechny evropské instituce. Jenže to je optický klam. Za polskou levicí stojí mediálně silní evropští socialisté a liberálové. Ale evropští konzervativci a pravicoví demokraté toto jednoduché vidění polské situace nesdílí. Mimochodem, jsou to právě evropští levicoví liberálové, kteří legitimizují zcela neliberální Babišovo hnutí, čímž si vyrobili stále narůstající problém. Paní Jourové se totiž už v Evropském parlamentu poslanci otevřeně smějí, když bojuje za polskou svobodu a zapomíná, kdo ji vynesl do Evropské komise. Totiž Andrej Babiš.

V Česku tedy nemáme dvě hrdé a silné názorové entity, které by spolu vedly nesmiřitelný a zásadní boj o charakter státu, jako je tomu v Polsku. Máme tu jen jednoho vlka a asi pět nebo šest králíků. Čeští novináři v drtivé většině nevedou zásadní boj s vlkem, protože se z nich stali plyšáci k pohlazení. V tom nesahají polským kolegům ani po kotníky.

Český politický systém se vzdaluje tradičnímu chápání evropské politiky, protože se právě chystá kopírovat politický systém v Rusku: Jedna silná a univerzální autoritativně řízená strana „pro všechny“, která legitimizuje moc cara. A pak rozdrobená demokratická havěť, která je dobrá jen k tomu, aby vytvářela zdání, že se tu ještě pořád soutěží o moc. V Rusku stejně jako v Česku takovému antidemokratickému modelu nejprve předcházelo zplanýrování médií. Míříme totiž bohužel do Ruska, a ne do Polska.

Držíme Polsku palce. Ale bylo by ještě lepší, kdyby nám také záleželo na České republice. Situace je totiž více než nebezpečná, což mnohá média v Evropě těžko pochopí, a proto nebudeme mít tolik spojenců, jako má v Polsku Gazeta Wyborcza.

Do extrému vybičovaný boj v Polsku, který se však stále odehrává na konturách klasických politických proudů, tradiční legitimity a pluralitní demokracie, je pro Evropu srozumitelný a pochopitelný. Lze se dobře postavit na jednu stranu sporu. Zákeřná likvidace demokracie v České republice s použitím ruské metody hybridní války proti naší svobodě však pro Evropu tak pochopitelná není. Babišova metoda je prostě mnohem chytřejší. Proto se nebojme katoličky Beaty Szydłové. Dejme si pozor na oligarchu Andreje Babiše.