Kázání kardinála Dominika Duky na svatováclavských slavnostech ve Staré Boleslavi se po několika dnech vzrušených diskusí ukazuje jako zlomové. Jeho výroky opakované v médiích sice působí temně a náznakově, nicméně celkový obrázek naší situace, který Duka vykreslil, je zřejmý: V Česku žije „umlčovaná většina“, která konečně dostane nyní ve volbách prostor se vyjádřit a tím se vzepře jakýmsi „menšinám“, které s ní manipulují. Pražský arcibiskup tedy narýsoval bojové linie uvnitř české společnosti a tím dosadil sebe a zřejmě i katolickou církev na jednu stranu společenského zápasu – na stranu „umlčované většiny“. Duch tohoto kázání nám přitom není neznámý. Obdobné pohledy se objevují ve výrocích bývalého i současného prezidenta, podobné vykreslení situace prezentuje i Tomio Okamura. A není zřejmě náhoda, že kázání katolického preláta vřele přivítaly Parlamentní listy.

Podívejme se tedy, co Duka přesně řekl. Výrok o umlčované většině zní doslova takto:

„Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak naplníme úsilí o demokratickou společnost v demokracii bez přívlastků. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary různých menšin.“

Dále Duka vypočítával úkoly zvolených politiků a úlohu státu, přičemž na prvním místě vyzdvihl jako klíčovou hodnotu bezpečnost. Řekl toto:

„Prvním úkolem státu je zajistit bezpečnost občanů, nikoliv vytvářet pocit bezpečnosti.“ Na dalším místě uvedl Duka péči o ekonomickou situaci společnosti, aby prý nedošlo k bankrotu.

V přímluvách, které následovaly po kázání a které byly nepochybně inspirované pražským arcibiskupem, se věřící modlili za návrat uprchlíků do svých domovů. Prosba za uprchlíky zněla: „Kéž s naší pomocí najdou odvahu vrátit se do zemí svých otců, stanou se novou nadějí pro své národy a obnoví svá města, kde budou žít v míru a pokoji.“  V jedné z následujících přímluv se pak věřící modlili za svou církev, aby našla odvahu se postavit zhoubným genderovým teoriím.

[ctete]156552[/ctete]

Celkové vyznění svatováclavských slavností působí poněkud zlověstně. A vyvolává vážné otázky:

Kdo a jak umlčuje tu umlčovanou většinu? Asi menšiny? Ale kdo přesně to je?

Proč je právě nyní třeba se na prvním místě starat o bezpečnost? On naši bezpečnost právě teď někdo akutně ohrožuje?

V náznacích tu ale tušíme i odpovědi. Tak kupříkladu k naší bezpečnosti by přispělo, kdyby se uprchlíci vrátili tam, odkud přišli. Neboli: Budeme je křesťansky milovat, když vypadnou. Tato dramatická modlitba není v kontextu společenské atmosféry ničím jiným než poměrně dost hanebnou výzvou k odchodu. Neobrací se ve skutečnosti k Bohu, nýbrž k uprchlíkům. Přitom ignoruje skutečnost, že v naší zemi vůbec není nikdo, kdo by odtud odcházel domů. Tím se zjevně katolická církev přihlásila k hnutí Tomia Okamury a není náhoda, že na závěr slavností uskutečnili jeho příznivci heroický bojový konvoj automobilů s vlajkami a s vůdcovými portréty a se vzkazy uprchlíkům, aby vypadli. A až si to vyřídíme s uprchlíky, tak naše umlčovaná většina ještě zamete s genderovými teoriemi.

Pražský arcibiskup vtiskl svatováclavským slavnostem příchuť, která je dost hnusná. V české společnosti nikdo neumlčuje většinu, ale je tu poměrně dost menšin, které se nemohou kvůli většinové mentalitě dostat pořádně ke slovu. Kupříkladu to jsou příznivci liberální demokracie, kteří smějí dnes vystupovat ve veřejnoprávní televizi až po desáté hodině, jako by jejich názory byly hanbaté. Umlčovaní tu byli čtyři roky kritici Andreje Babiše. Byli vytlačeni z velkých médií do internetového samizdatu. Ale toho si zřejmě otec kardinál nevšiml, protože čelí hrozbě islamizace a genderovým teoriím.

A proč by právě dnes měla být hlavním tématem české společnosti právě bezpečnost a hned poté ekonomika? Osobně vidím jiná témata. Například svobodu a spravedlnost. Neboli udržení právního státu.

Žádné menšiny naší společností nemanipulují, kromě jedné jediné. Tou menšinou, která se chystá tuto společnost zmanipulovat, je hnutí ANO, protože ze všech menšin je menšinou s nejlepší organizací a s největšími finančními prostředky. To se ale ještě do arcibiskupského paláce nedoneslo.

Jistěže na mnoha dílčích pohledech otce Dominika Duky může něco být. Je zcela logické, když katolická církev brání křesťanskou identitu Evropy a nebýt aktuálního společenského kontextu, tak by prosba za uprchlíky, aby se mohli vrátit domů, byla v pořádku. Jenže v pořádku není, že český primas narýsoval bojové linie rozdělující českou společnost, a navíc popsal celkový zápas, který se tu vede, zcela falešně. V české společnosti se nyní vede zápas mezi hodnotami polistopadové demokracie na jedné straně a autoritářskými tendencemi na straně druhé. Je tu příliš mnoho sil, které chtějí zbourat a povalit českou demokracii a její evropské zakotvení. Po svatováclavských slavnostech je jasné, že katolická církev v čele se svým primasem tento aktuální zápas buď ignoruje, anebo přímo vysílá signály, že jí je milejší ta strana, která nás právě odvádí někam na východ, neboli do Ruska. A to je moc smutná zpráva.

Až bude příště otec Dominik zase psát kázání, možná by měl dát přednost inspiraci od Ducha svatého před inspirací od Václava Klause, Tomio Okamury a Parlamentních listů. Mohlo by se mu totiž stát, že si jeho nesmrtelnou duši vezme čert.