V oblasti práva jde snad o tu vůbec nejrespektovanější hodnotu. Presumpce neviny stojí na myšlence toho, že každý člověk je nevinný až do chvíle, kdy je nad ním vynesen pravomocný rozsudek. Tato prastará zásada má především preventivní charakter. Stanovuje pevnou hranici mezi tím, je-li někdo z něčeho obviněn, a tím, je-li mu vina už přímo prokázána. I presumpce neviny sice za jistých okolností musí být narušena, třeba uvalením vazby na obžalovaného v případě, kdy by mohl tento čin potenciálně opakovat či zásadně manipulovat se svědky. Přesto je presumpce neviny – v právu, stejně jako ve společnosti – založena na zcela jasných a logických argumentech.

Tím základním je fakt, že obvinění se a priori nerovná vině, ale pouze určitému předpokladu založenému na informacích, jež musí být z povahy právního státu prokázány. Pokud nejsou, obvinění ztrácí smysl. Protože existuje nesčetně motivů i judikátů, v nichž došlo k chybnému obvinění, ať už úmyslem žalujícího, či pouhým omylem, je presumpce neviny naprosto stěžejním faktorem. Stačí, když si představíte situaci, že vám do schránky přistane předvolání k soudu za čin, který jste nespáchali; v takovém případě jistě budete chtít, aby se s vámi nakládalo jako s nevinným – aby vás soudy nezavřely a společnost neodsoudila –, protože zkrátka nevinní jste a máte nárok na spravedlivý proces, z nějž vzejde vaše osvobození, případně trest, pokud viníkem jste.

Třebaže právně je presumpce neviny zpravidla striktně dodržována, a také být musí, protože ji jasně upravuje právní řád, ve společnosti už pro tuto zásadu žádná psaná pravidla neexistují. Co na tom, že presumpce neviny dává smysl nejen z pohledu práva, ale i společnosti. Společnost na ni prostě nedbá, zvlášť jedná-li se o obvinění z činů, které patří mezi základní kameny stále se rozšiřující politické korektnosti, jež hýbe západním světem. Třeba obvinění ze sexuálního obtěžování. Jak se zdá, v rámci tohoto tématu neplatí, že žalující musí prokázat vinu obžalovaného, ale naopak obžalovaný musí prokázat svou nevinu, přinejmenším před společností. A někdy vlastně ani to ne, někdy skutečně stačí jen obvinění. Nárok na morální obhajobu? Ale prosím vás.

Řada z vás jistě pochopila, proč je zrovna teď aktuální zabývat se tématem presumpce neviny. Jak už včera zmiňoval kolega, zatímco trestně stíhaný Andrej Babiš v České republice sestavuje vládu, kterou nejspíš povede jako premiér, v zahraničí padá jedna hvězda za druhou jako vojáci na bitevním poli, aniž by byly z čehokoliv právně obviněny. Nejdiskutovanějším obviněným je slavný herec Kevin Spacey, jehož už stihlo odříznout několik producentů včetně internetové televize Netflix, která produkuje seriál House of Cards se Spaceym v hlavní roli. House of Cards se překládá jako „Domek z karet“, což je s trochou fantazie víc než vypovídající symbolika toho, jakým způsobem se teď doslova hroutí Spaceyho kariéra.

A na základě čeho? Aniž bych chtěl snižovat vážnost oněch obvinění, zůstávají stále ještě pouhým obviněním, a to dokonce stále ještě mimo parametry práva, protože žádné oficiální trestní oznámení nebo žaloba zatím podle všeho nepadly. A tak herec, ať už vinný, nebo nevinný v rozsahu obvinění, která se na něj v poslední době snesla, čelí pravděpodobně definitivnímu konci své kariéry, protože to, že s ním aktuální zaměstnavatelé rozvazují smlouvy, jednoznačně naznačuje, že Spacey už si v Hollywoodu na žádných nových projektech neškrtne. A ač se to nemusí zdát, v tomto případě je skutečně úplně jedno, jsou-li obvinění proti němu založená na pravdě. Spacey prostě nedostal žádný prostor k obhajobě před společností. Ta ho jednoduše sežrala zaživa.

Ani v nejmenším netvrdím, že by se Hollywood nebo obecně západní svět neměl zabývat sexuálním harašením a riziky s ním spojenými. Stranou ponechme i fakt, že společnost jaksi přestává rozlišovat sexuální násilí a obyčejné sexuální obtěžování, mezi něž vkládá rovnítko, přitom se jedná o dvě diametrálně odlišné sociální interakce a jedna z nich klidně může být jen nevinnou hrou. Společnost to nezajímá. Stigma o bílém muži jako o a priori sexuálním predátorovi, o kterém se zmiňoval Luděk Staněk v DVTV, je výstižné. Jen obvinit muže z jakéhokoliv sexuálního provinění, třeba i pouze verbálního, se prakticky rovná jeho vyřazení ze společnosti. Budete-li tedy chtít někoho z pomsty nebo závisti zdiskreditovat, prostě ho obviňte v médiích. Zničíte ho.

Nechci tím říct, že Kevin Spacey musí být nevinný, protože je brilantní herec. Je mi to jedno. Je mi jedno, jestli je dobrým hercem, vysokým politikem nebo otáčí mleté hovězí v McDonaldu. Je člověkem, který má právo na spravedlivé zacházení. Má všechna práva, která lidským bytostem v právním státě náleží. A tato práva by měla respektovat i společnost. A zatímco společnost si užívá grilování oficiálně neobviněného Spaceyho, přichází celá řada obvinění na další slavné osobnosti, od Dustina Hoffmana až po Caseyho Afflecka. Pokud je mi známo, nikdo z nich není obviněn ze znásilnění, zpravidla jde o lehké harašení nebo sexuální návrhy.

A tak jsou tito lidé, kteří to kdysi „na někoho zkusili“, na pokraji kolapsu bez nejmenší šance se obhájit, zatímco jediný, kdo je doslova znásilňován, je právě presumpce neviny, jejíž význam ve společnosti zcela vymizel.