Václav Klaus zatroubil do boje. Je to obrana útokem. Manifest proti liberální demokracii, kterou vydal jeho institut, je tragikomickým výronem verbálního radikalismu, který má údajně „bránit demokracii před liberální demokracií“.
Je moc dobře, že takhle postavená ideologická konstrukce nedokáže nadchnout větší množství lidí. Není snad ani nutné podrobnější seznámení s definicemi politických proudů, aby člověk věděl, že tu od základů něco nehraje.
Příznivci Václava Klause mají ovšem dostatek vlivu na to, aby na veřejnosti šířili falešný obraz reality, který i při své neschopnosti získat širší společenské zázemí, dokáže ještě více zakrývat a bagatelizovat podstatná nebezpečí, která stojí před českou společností.
Předně je třeba říci, že Klaus se svým institutem vedou svůj myšlenkový boj zřejmě ve zcela v jiné části světa, než žijeme. Jejich nepřítelem jsou nikým nevolené elity s multikulturní ideologií a s konceptem jakési násilně implantované diverzity, s nimiž nastolují teror menšin, kterým podrývají legitimní vládu většiny, čímž útočí na podstatu demokracie. Ta je totiž vládou většiny. Hned na začátku manifestu je těmto „elitám“, mainstreamovým médiím a vůbec menšinám vyčteno, že se staví proti autoritativním vůdcům, kteří vyhrávají ve volbách a zlovolně jim dávají nálepky populistů.
Takže tento manifest u nás bojuje s „příliš mocnými liberálními demokraty“. No, to by se tedy přátelé Václava Klause měli přestěhovat někam, kde jsou liberální demokraté opravdu tak mocní, až jsou nebezpeční pro demokracii.
V České republice nemáme žádné tak mocné „elity“, které by byly schopné vnutit své elitářské názory většinové společnosti. A už vůbec mentalitu takových elit nereprezentují „mainstreamová média“. To je základní Klausův nonsens. Naše „mainstreamová média“, tedy TV NOVA, TV PRIMA a Mf DNES jsou zcela ve službách většiny, která volí tak, jak volí. Spíše se dá říci, že tu většinu produkují.
Českou televizi nejde nařknout, že by se v aktuálních politických zápasech někam příliš klonila. Když ji z toho nařkl prezident Zeman, tak přece každý myslící člověk hned věděl, že je to jen hloupá opičárna, která vyjadřuje Zemanův vztek, že ji ještě nemá celou v hrsti.
Na fanatickém boji Václava Klause je opravdu fascinující, jak dokáže určit fatální nebezpečí tam, kde vůbec není, a tím zcela převrátit současný stav věcí. Zatímco Česká republika čelí nájezdu nevychovaného mogula orientálního typu, který postupně přebírá vládu nad dalšími a dalšími částmi České republiky, tak Václav Klaus se pouští do boje s liberálními demokraty. Tak to je tedy výkon!
Pojem „liberální demokracie“ používáme zejména proto, abychom dali najevo důraz některé aspekty demokratického uspořádání, které nechápeme úzce jen jako vládu většiny, třebaže se moc v zemi opírá o mandát většiny voličů, což je legitimní. Ale vůbec to pak neznamená, že ostatní mají už jen držet hubu.
Obvykle se liberální demokracie dává do protiváhy k sociální demokracii pro svůj důraz na individuální svobodu. Nebo do protikladu s perverzní lidovou demokracií, která z vlády většiny, nastolené obvykle tvrdou mocenskou manipulací, udělala předpokoj totalitního státu. Anebo se liberální demokracií může myslet odpor ke stavovskému a oligarchickému řízení společnosti, k němuž mohou mít sklon i ti konzervativci, kteří chovají odpor k politické pluralitě a k dělbě moci.
S liberální demokracií je to jinak těžké i proto, že v kontextu různých společností a různých období znamená tento pojem něco jiného. Jestli tedy Václav Klaus tak vehementně bojuje s liberální demokracií, tak by měl říci s jakou. Ve Francii to bývá spíše pravý střed, v Británii levý střed, v Německu se orientace liberálních demokratů mění odprava doleva podle aktuální situace, v Americe se v mnoha ohledech blíží liberální demokraté k socialistům a v Rusku najdeme pod nálepkou Liberálně-demokratické strany obyčejné nácky Vladimíra Žirinovského.
Když ale půjdeme k podstatě, tak liberální demokracie představuje směr, který klade důraz na svobodnou iniciativu v politice i v podnikání, na rovnost před zákonem a vládu zákona. Dříve liberální demokraté vystupovali proti stavovské či oligarchické moci, a dnes by se tudíž měli se stejnou vehemencí stavět proti kumulaci moci v jedněch rukou a proti jakékoli monopolizaci veřejného života.
Jistě, pod hlavičkou liberálů dnes zejména na Západě známe lidi, kteří prosazují hlavně práva homosexuálů, veškerou kulturní diverzitu a staví se do čela vítání uprchlíků. To je ale mnohem spíše než jasný politický proud jakási převládající norma myšlení u té části inteligence, která má blízko ke společenským vědám a k tamním (nikoli našim!) médiím intelektuálního ražení. Je to právě ta skupina společnosti, která se v pradávných generacích věnovala náboženství a teologii. Dnes, kdy tato inteligence boha odvrhla jako příliš svazující bytost, hraje tato mentální norma roli náhradního – podle mě tudíž falešného – náboženství. Kdyby se Klaus rozhodl čelit tomuto fenoménu, tak by se s ním dalo v mnoha ohledech souhlasit. Jenže on vtiskl tomto svému hnutí zcela předimenzovanou, a tudíž fanatickou koncepci a používá ji zcela v rozporu s realitou proti Evropské unii, která je přitom zcela pluralitním spojenectvím. Navíc je po stránce tvorby převládajícího vládního konceptu prakticky neschopnou institucí. Je zatím jako celek slabá, a nikoli silná. Silná bude, až se bude opírat o společné politické proudy napříč celou Evropou, a bude tedy schopná tvořit vládní koalici zodpovědnou parlamentu.
Nenávist Klause k Evropské unii je jeho nejhorším možným příspěvkem k naší veřejné diskuzi. Lépe už svým přátelům ruským konzervativcům pomáhat nemůže. Na Rusi je navíc znakem konzervativců hlavně to, že touží po obnově Sovětského svazu. O tom ale Klaus mlčí.
Česká společnost netrpí tím, že s ní smýkají divoké hordy liberálních demokratů. Naopak. Česká společnost trpí tím, že tu je myšlenka liberální demokracie slabá, a to skoro ve všech stranách demokratického spektra. A středová liberálně demokratická strana tu vlastně zcela chybí. Přitom naše tradice politického myšlení, jejíž zdroje můžeme nacházet u Palackého a Havlíčka a k níž převážně patří i myšlení T. G. Masaryka, je přece tradicí liberálně-demokratickou! Jestli pak potkala naše politické myšlení nějaká tragédie, tak to byla neustálá převaha socialistických a nacionalistických tendencí.
Česko právě v této době upadá do velmi neliberální demokracie, v níž většina válcuje menšinové postoje s razancí vlčí smečky. Máme zde ohrožený právní řád, zglajchšaltovaná největší média tak, aby sloužila populistickým vůdcům. To je náš aktuální problém, který s narůstajícím monopolem moci v jedněch rukou nabývá děsivých dimenzí.
Liberální demokracii jakožto dělbu moci, vládu zákona a prostředí plurality názorů a občanských svobod je třeba bránit. S Klausem se lze shodnout na jediné věci. Je to jeho přihlášení se k parlamentní demokracii jako k tomu nejlepšímu hřišti, na němž se má odehrávat politická soutěž. Ale i toto hřiště se nastupující oligarchický systém snaží překreslit. Klaus si toho bohužel nevšiml, a tak vede boj s liberální demokracií.
Už mu asi není pomoci.
Text manifestu Institutu Václava Klause: