Pan Wellington je vysloužilý britský bombardér, který vzpomíná na to, jak za války sloužil u 311. československé bombardovací perutě RAF. Vyprávění s napětím naslouchají jeho okřídlení kamarádi v hangáru. Dva desetiletí kluci, Tonda a Eda, mají v panu Wellingtonovi svou skrýš „bunkr“. Jednoho dne si hrají s Morseovým přístrojem ve starém bombardéru. Ten jim náhle začne odpovídat a hned jim svěří důležitý úkol: vypátrat ztracené československé letce z jeho poslední osádky. Rozvíjí se dobrodružství plné tajemství a pohádkových zázraků… Přinášíme ukázku z knihy Dobrodružství pana Wellingtona Hany Bergmannové Klímové, kterou můžete koupit na našem e-shopu.

I panu Wellingtonovi začalo pomalu docházet, že jeho dlouholeté mlčení skončilo. Může se teď dorozumívat s Edou a s Tondou a možná by mohl zkusit navázat i rádiové spojení s nějakými svými bývalými spolubojovníky. Musí vypátrat, jestli třeba někde není nablízku jiný jeho kolega bombardér wellington nebo stíhací letoun spitfire. Ten nápad se mu velmi zalíbil a začal se těšit na nová dobrodružství. Vtom ho ale napadlo něco mnohem důležitějšího a on začal rychle vysílat klukům novou zprávu.

„Tondo, piš! Pan Wellington nám ještě něco říká!“ zavelel Eda. Tonda zručně zapisoval tečky a čárky Morseovy abecedy, které pípaly z telegrafu. Pak zprávu rozluštil a přečetl ji Edovi: „Chlapci, zjistěte, co stalo s mojí poslední bojová osádka, když já měl nouzové přistání.“

Kluci mlčeli… Dostali od pana Wellingtona důležitý úkol.

Vtom se v hangáru rozsvítilo a ozvaly se rychlé kroky. Ve vstupních dvířkách pana Wellingtona se objevila hlava Edova otce. Vyšplhal po žebříku dovnitř. Dobře věděl, kde má svého syna hledat.

Kluci, zahloubaní do svých myšlenek, sebou trhli.

„Ahoj tati,“ pozdravil Eda vyplašeně.

„Ahoj kluci,“ odpověděl Viktor. A spustil zhurta na Edu: „Edo, volal mi ředitel školy. Byl dost rozčílený. Proč jsi hodil po paní učitelce žákovskou a proč jsi utekl ze školy? Máš navrženou dvojku z chování! A jak to vypadáš?“

Eda smutně sklonil hlavu. Bylo mu líto, že svého tátu rozzlobil a zklamal. Ale pokusí se mu celou situaci objasnit a třeba táta pochopí, jaké je to všechno nedorozumění.

Začal mu překotně vyprávět svůj dnešní zážitek. Jak ho Barták urazil, jak se s ním Eda popral a jak ho paní učitelka chtěla nespravedlivě potrestat. Táta si ho zkoumavě prohlížel.

„Edo, Bartákovi bych dal na tvém místě pěstí taky. To si zasloužil a vyřídil sis to s ním jako chlap. Ale po paní učitelce jsi žákovskou házet neměl. To se nedělá. Měl ses pokusit vysvětlit jí to. A z boje se neutíká. To bylo zbabělý. Škola tě potrestá po svém. A já chci slyšet nějaký nápad, jak tohle zase odčiníš.“

Eda mlčky přemýšlel. Pak ho náhle něco napadlo a vyhrkl: „Tatínku, já opravím pana Wellingtona! Aby zase mohl lítat!“

Viktor se překvapeně podíval na svého syna. Byl zvyklý podporovat různé jeho nápady, ale tohle opravdu nečekal. Edův návrh ho dojal.

„Edo, to je od tebe hezké, ale je to trochu odvážná myšlenka, nemyslíš?“

I Tonda byl slovy svého kamaráda překvapen. Ale nejpřekvapenější ze všech byl pan Wellington. Že by mohl zase létat, o tom se mu už jen v noci zdávalo. S létáním se dávno rozloučil. Ani nevěděl, jestli by to ještě vůbec dokázal. Edova slova ho ohromila a potěšila. Ale tušil, že je to klukovský nápad, který nepůjde splnit.

„Tatínku, já bych napsal do Anglie, aby poslali panu Wellingtonovi nový motor a novou střeleckou věž,“ řekl Eda odhodlaně.

„Edo, taková oprava by stála miliony! A wellingtony už se přes padesát let nevyrábějí. Je to od tebe moc hezké, ale budeš si muset vymyslet něco jiného. A teď jdeme domů. Jsi špinavý od hlavy až k patě,“ řekl Edův táta a pomalu začal sestupovat po žebříku ven z letadla.

Kluci se zvedli a následovali ho.

„Na shledanou, pane Wellingtone, a vaši osádku najdeme,“ řekl polohlasně Tonda směrem k radiostanici. Předpokládal, že tam má pan Wellington něco jako uši.

Když Viktor s oběma kluky odešel, pan Wellington oslovil pohnutým hlasem ostatní letadla v hangáru: „Přátelé, ti dva milí kluci, oni zapnuli můj telegraf a já s nimi mluvil! Já hned dal jim úkol, aby oni pátrali po mojich bomber boys. My možná konečně po mnohá desetiletí dozvíme, jak skončili chlapci z mého posledního letu. Snad alespoň někdo přežil.“

„Pane Wellingtone, to je ale báječný! Vy tedy můžete mluvit se svými malými piloty! Ale nebojíte se nějaké zlé zprávy?“ zeptala se opatrně Andulka.

„Bojím. Bojím mnoho zlých zpráv,“ odpověděl smutně pan Wellington. „Ale chcu znát pravdu.“

Knihu „Dobrodružství pana Wellingtona“ můžete koupit ZDE

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner