Spisovatel a dramatik Pavel Kohout se dožívá devadesátky, a tak se na chvíli mohla rozpoutat debata o tom, zda se má odpouštět komunistům a bývalým komunistům.
Jako v každé vášnivé debatě, i tady se k ničemu rozumnému nedojde, když se nebude rozlišovat. Komunista jako kategorie je něco jiného než komunista jako člověk, kde je každý příběh individuální. Asi jako u toho jezuity, co byl pro upalování čarodějnic, a když se na to pak šel zodpovědně podívat, začal být proti. Jednou inkvizitor neznamená navždy inkvizitor.
Jsou komunisté předúnoroví a poúnoroví. I ti předúnoroví nemohou být automaticky omluveni pouhou vášní pro sociální spravedlnost, protože současně obdivovali stalinistické Rusko, o kterém, kdo chtěl, mohl už tehdy dost vědět. Pro Stalina a SSSR měli ovšem slabost i různí západní intelektuálové, kteří komunisty nebyli. Selhání myšlení to bylo u všech. U některých i selhání morálky a vkusu.
Stalinistou byl ovšem i Julius Fučík, který za svůj komunismus zaplatil. Že ve vězení „kontrolovaně mluvil“, je další věc. On to o sobě ovšem napsal, ale soudruzi to po válce zcenzurovali, aby památka světce nebyla pošpiněna. Byla to medvědí služba.
Se soudruhem Urválkem nemáme problém, to byl gauner od začátku až do konce. Spíše se zabýváme lidmi, kteří v 50. letech působili jako mladí sekerníci, ze škol vyhazovali z ideologických důvodů a ničili životy druhých. Někteří se pak probrali a stali se nejdřív reformními komunisty a nakonec komunismus jako ideál vzdali, protože viděli, že to nefunguje. Z nich se pak částečně vytvořila vrstva disidentů různých názorů. Některým krev zůstala dost rudá aspoň co do způsobu myšlení, jiným se vytvořila nová, jak se to v živém organismu děje, a už si ji znova neinfikovala, nebo ne tou samou toxickou látkou.
Jiní v nějaké míře v nostalgii ke stranické církvi pokračovali a ještě v posledních dnech režimu by se rádi s bývalými spolusoudruhy nějak dohodli, viz Obroda. Už bylo pozdě.
Pavel Kohout bude navždy v nevýhodě, že se do něj bude střílet ze všech stran. Soudruhy zradil a nesoudruzi mu budou věčně připomínat minulost a recitovat jeho vskutku šílené básně. Je rozkošné, že v tom vynikají lidé, kteří sami mají planoucí zrak a jasno, třeba různí ultrakatolíci. Z jejich pohledu nebylo pokání dovršeno. Kouhout nešel ke zpovědi a přijímání, nevytesal vlastnoručně kamenný kříž a neputoval s ním na zádech do Říma a zpět, neklečí obden v ulici Politických vězňů a nesype si popel na hlavu za zpěvu kajícných písní. Kdyby se obrátil jako Luděk Pachman, bylo by to jiné kafe. Místo toho má Kohout zvláštní talent být vždycky uprostřed dění a ve světle ramp, sám sobě je tématem, své životopisce necenzuruje, před vydáním nečte, odpoví tím, že sepíše několik životopisů vlastních.
Historii není třeba přepisovat, minulost se nikdy nezmění. Změnit se mohou lidé nebo klima. I tam se musíme ptát, jak a proč a jestli doopravdy.
Sledovat různé životní dráhy bývalých komunistů je nicméně poučné a čím otevřeněji o sobě tito lidé mluví, tím lépe pro všechny.
I Pavel Kohout dál dělá věci, kterým ti druzí nerozumí. Přiznává se, jak volil Miloše Zemana. Podruhé už ne. Napsal o tom letos v dubnu, kdy ho postavil po bok Václava Klause: „Oba umíte vítězit jen nad slabými oponenty. Divadelníci znají zákon – Krále hrají ostatní! Nemusí sám konat, chování rádců a šašků vyzradí jeho moc i povahu. Tví dvořané Ti pochlebují, jako by stále mysleli na předchůdce ztrestané Tvým hněvem, a Ty jim oplácíš takovou přízní, že se musí pořád bát, aby ji nezklamali. Nechápu, jak mohou chytří lidé jako Ty a Klaus nevědět, že finálně stanou ne před „blbečky“ z médií, ale před neúprosným soudem, jenž nemá taláry ani tváře, ale vystavuje trvalá vysvědčení, jakým za sto let při všech omylech dostáli jen tři naši prezidenti – jedinečný Masaryk, až anticky tragický Beneš a zázračně se zjevivší Havel.“
Jestli obstál Beneš a jestli bylo rozumné volit Zemana kdykoli, nechme stranou. Ta dobrá zpráva je, že v devadesáti pořád někdo reflektuje dění, a to lépe než zamlada. Devadesátník Jakeš není ten případ.