Psychologie davu (kolektivní duše) byla již mnohokráte popsána a některé zákonitosti platí v různých dobách a situacích. Často se jedná o řízené procesy, které mají budit zdání autenticity a spontánnosti. Nezřídka jsou i iracionální, byť na základě skrytých impulsů. Ptáme se, jak je možné, že ten zmanipulovaný dav následuje někoho, kdo není a nemůže být pozitivním vzorem vůbec v ničem? Kolektivní duše kráčí ve stopách svého vůdce, v naději, že i ona pak bude také mocná a úspěšná. Fenoménem doby se stal mix kultu konzumu a mravní relativizace. A teď se k tomu přidává povinný optimismus a povinný vděk. Kritika je a priori projevem zrady a nepřátelství. Ne náhodou ožívají staré normalizační vzorce chování, jednání a rozhodování.
Politik v čele státu přestává být soukromou osobou a stává se určitým symbolem. Právě proto musí být pod drobnohledem veřejnosti a skutečně nezávislých médií. Nesmí mít právo využívat, nebo dokonce zneužívat svoji dočasnou moc ke svým osobním výhodám. A neměl by se ani ve svém soukromí chovat amorálně, nebo dokonce v rozporu se zákony a pravidly země, kterou spravuje a řídí. Při řešení konkrétních problémů musí usilovat o široký konsenzus. Politika je uměním možného. Úcta k oponentům by měla být jednou ze základních vlastnosti politiků, zejména těch, kteří jsou v klíčových pozicích země. Měli by umět přijímat kritiku. Věcná kritika vidí skutečnosti z jiného zorného úhlu a může být podnětná. Tolik teorie. A naše dnešní praxe?
Pokud je dialog nahrazen diktátem a marketingovou manipulací či dokonce likvidací oponentů, pak nemůžeme mluvit o demokratické politice. To už pak stojíme na prahu nové totality.
Různí diktátoři v různých dobách měli několik společných rysů. Koncentrovali obrovskou moc, často byli v kolosálním střetu zájmů, nezřídka měli nevábnou a tajemnou minulost, ale vždy toužili po tom, aby je masy milovaly a projevovaly jim úctu a obdiv. A když tyto projevy nepřicházely, tak si je dokázali vynutit represemi a uplácením davu. Nepřipomíná vám to naši současnost? Nemáte pocit, že si tady někdo buduje novodobý kult osobnosti, který si v ničem nezadá s obr papaláši všeho druhu? Nezdá se vám, že se naše společnost dobrovolně vzdává své identity a stává se z většinové části dekorací nové antipolitiky, plné spektakulárních gest, bezbřehého populismu, relativizace minulosti a nekonečné manipulace?
Opět ožívají démoni strachu z nezávislosti, z jakékoliv jinakosti, ze všeho, co vybočuje z řady. Přesně s tím mocenský kalkul počítá. Koncentrovaná moc v rukách verbálně silného vůdce je vábivá a nakažlivá. Podlehne-li ji většina společnosti, akceptuje-li ji dokonce, pak ty návraty do normality bývají dlouhé a bolestné a nejsou beze ztrát. Ztráta etického rámce společnosti, právních jistot, ztráta skutečných elit, které emigrují do svobodnějších poměrů, plíživá ztráta osobních svobod, ztráta nezávislých médií, ztráta víry v obyčejnou slušnost a férovou soutěž, ztráta vzájemné solidarity a společně sdílených hodnot a s tím související posun toho, co je ještě možné a přípustné atd. Tyto ztráty se nahrazují těžce a ne vždy se to podaří, což podle mého vidíme u nás dnes a denně, a to bohužel již v několika generacích.
Není divu, že si naši zemi vybrali jako letadlovou loď svých zájmů vlivoví nájezdníci z Ruska a Číny. Dobře vědí proč. Neměli bychom žít v iluzích, že ten náš dnešní průšvih s tandemem Babiš-Zeman za nás někdo vyřeší, nějaký Godot, faktor x či blížící se globální recese. Kdepak. Může přijít nějaký impuls, ale i tomu je třeba jít naproti. A taky je třeba přemýšlet o postbabišovských a postzemnovských časech. Věnujme se důkladné analýze dnešního stavu, aby nás někdy v brzké budoucnosti nepotkala další recidiva současnosti.
Moc si může snadno přisvojit zdání práva, je totiž dost bohatá na to, aby si mohla dovolit nejlepší advokáty a mediální mágy s bezmeznými rozpočty. A pak může být naplněna teze Blaise Pascala o tom, že spravedlnost bez moci je bezbranná, ale moc bez spravedlnosti je tyranií, i kdyby jen v soft variantě modelu pro 21. století. Platí to i u tzv. selektivní spravedlnosti pro vyvolené, v níž se podlosti a fauly netrestají, ale naopak přinášejí více prospěchu, vlivu a moci. Ten, kdo získá moc hanebným způsobem, ji pak stejně hanebně vykonává, i kdyby stokrát tvrdil opak. To je to, oč tu kráčí. Snad bude nyní i u nás platit, že každá moc bude jednou hnána k zodpovědnosti.
Nic nemůže trvat nekonečně, ani moc moci v rukách chorobně mocichtivých latentních diktátorů. Malý duch zažívá asi nekonečnou rozkoš, když může práskat velkým bičem. Ono to práskání je zvyk, kterého se někdo jen tak nezbaví, a může to mít v různých dobách různou podobu. Všeho do času. Kdo chce ovládat všechny a všechno, dříve nebo později přestane ovládat sám sebe. A pak následuje fáze, kdy ti, kteří se před ním dnes klaní, tak ho budou vroucně nenávidět. Vděk nelze u davu neboli kolektivní duše očekávat, to je proměnná veličina, která v reálném čase zavazuje, ale v jiných okolnostech a souvislostech přestává platit. Nelze si všechny opakovaně koupit anebo je znovu a znovu diskreditovat nějakou kompromitující složkou. Všechno má své limity. Čas nazrává, i když podle mého hodně pomalu.
