Výraz mužik připomenul slavný výrok z filmu Pelíšky: „Odkdy ty držíš Boží hod, dobytku, kterej se zleješ na Štědrej večer jako mužik!“
Takto po celé roky kolovala řada slov, třeba zemljanka, stachanovec, rusák a dodnes užívané komsomolec, které se používá jako nadávka, jen se přidává příslušné přídavné jméno podle politické orientace mluvčího.
Na rozdíl od teze, že Ex oriente lux, tedy že z Východu vzejde světlo, se pod vlivem pobytu v sovětském gravitačním poli zažila představa, že Východ je hnízdem zaostalosti a obskurantismu, což má vliv i na nás, kteří v tom musíme žít. To, čemu běžný lid říkal mužická mentalita a akademici homo sovieticus znamenalo totéž, totiž devastaci kulturních hodnot, které jsme za staletí naší kultury získali, a to kvůli fyzickému a duševnímu násilí, kterému jsme byli vystaveni. Někomu to vadilo a nepřizpůsobil se, někomu to lezlo krkem, ale byl radši zticha. Komu by se chtělo příštího rána viset nebo skončit v kotelně.
Sovětské tanky už odjely, ekologické škody zůstaly, kolaboranti odešli na věčnost nebo jsou z nich bizarní více než devadesátileté figurky, ale pro současné Rusko jsme z jeho pohledu stále jen pobloudilou gubernií, která nakonec dostane zdravý rozum a navrátí se do velkého slovanského lůna. Vliv ruské propagandy je ale zřejmý a za roky působení ruských vlivových struktur zanechal stopy. Je to znát na úrovní politické i běžné mezilidské debaty. Proč ale mentalita mužika tak rychle ožila a jaká je šance na změnu?
Slovo mužik se těžko překládá do nějakých cizích jazyků, protože má místní souvislosti, které jinde neexistují. Použít výraz rolník nebo ruský rolník není úplně výstižné. Stejně tak jako nevolník, ačkoliv to všechno je taky pravda. Revolucionář Lev Trockij se věnoval roli mužiků za revoluce a popsal charakter mužika. Mužik má podezření vůči městu, autoritám, buržoazii a kultivované společnosti. Nedůvěřuje ve vlastní síly, a proto se pokouší vsadit na lstivost. Po stovky let považoval ruský mužik každého městsky oblečeného člověka za Němce. To byl zřejmě důsledek toho, že se mnoho lidí vrátilo z emigrace a vypadali v mužikových očích příliš západně a „německy“, a byli tudíž podezřelí jako nepřátelé.
L. N. Tolstoj si mužika idealizoval a podle něj byl pokorný, milující Boha a nesoucí všechno utrpení na svých bedrech. Na tom možná něco je, ale není jisté, jestli je to dobře.
A pak je tu ještě asociace s vodkou, která ovšem nedevastovala jen venkov, ale také města a je tomu tak dodnes. Vládci Ruska to buď nechali být, protože se s tím nic nedalo dělat, nebo to naopak využívali. Z prodeje vodky plynuly značné peníze do státního rozpočtu, nebo si ji lid pálil sám, což zase nic nestálo. Účinek na mysl mužika byl stejný. Car i jeho nástupci potřeboval lidi, kteří přesně nevnímají, co se kolem nich děje, a kteří spíše uniknou do stavu útlumu. Co víc si nějaký imperátor může přát, než mít mužika, který moc nevnímá a kterého je také možné vodkou napojit, aby podal na bojišti heroický výkon, ke kterému by se jedinec z pařížské kavárny nevybičoval? Rusko má samozřejmě i své geniální postavy, ale kolik by jich mohlo být, kdyby tolik lidí předčasně nezemřelo, nebo se možná vůbec nenarodilo, kdyby nepůsobila ohnivá voda takovou zkázu?
A pak je tu onen homo sovieticus. Označení se objevuje ve stejnojmenné knize Alexandra Zinovjeva, která kolovala v samizdatu v sedmdesátých letech. Co jsou základní rysy takové bytosti? Homo sovieticus je lhostejný k výsledkům své práce, protože za ni stejně nedostává patřičnou odměnu. Je pasivní a vyhýbá se odpovědnosti, neumí kriticky myslet, vše požaduje od státu. (Ví ale, že stát se nepřetrhne.) Dokázal ale prokouknout frázi, že „teď všechno patří všem“ jako podfuk, takže si bez výčitek ze „společného“ něco zprivatizoval, což ještě doprovodil nějakou humornou poznámkou.
Totalitní systém byl takové uzavřené pařeniště, kam mnoho vnějších vlivů nepronikalo. Necestovalo se moc západním směrem a „Zápaďák“ moc do mužických končin. (Do jisté míry samozřejmě ano, ale rozhodně ne v míře, která patří k normální stykům mezi lidskými společnostmi.) Protože přece jen nebylo možné úplně zatajit, že jinde se žije jinak, vymyslely se pojmy jako pozlátko Západu. Lidský zrak nejde úplně oklamat, a tak se to, že domy v nějaké zemi nejsou obklopeny lešením, aby na lidi napadalo omítka (o opravy moc nešlo), označilo za vnější dojem, který zakrývá vnitřní bídu a prohnilost. Tak je to třeba v Rusku dodnes. Jsi chudý? Ale máš čistou duši. Žádný homosexualismus a jiné deviace.
Jestli životní styl pro přežití označíme jako strategie nebo mužickou lstivost, je celkem jedno. Soudný člověk věděl, že se mu lže a že sám je nucen ke lži. Málokdo je schopen brát vážně všechny obraty, kdy ze dne na den je z milovaného Stalina zločinec, ze soudruha Slánského sionistický agent, a že když prezident řekne, že nebude měnová reforma, tak druh den bude a sebere mu celoživotní úspory. Jeden a tentýž jugoslávský vůdce byl jednou soudruh Tito, pak krvavý pes a pak zase soudruh. Brežněv byl velký internacionalista a pak najednou symbol stagnace.
Tak to šlo přinejmenším z roku na rok. Vědět, že jsem nucen lhát, vede k cynismu a ztrátě sebedůvěry a ztrátě důvěry k autoritám. Vzepřít se vyžaduje jistý stupeň heroismu, kterého je člověk do jisté míry schopen, ale ne každý a s postupující únavou – když všechno trvá dlouho – ochota k sebeoběti klesá.
Duch mužictví a sovětského člověka jsme po čtyřicetiletém pobytu zdědili a 27 let demokracie k jeho vyhasnutí nestačilo. Spíše ožilo to, čemu se hned po listopadu 1989 říkalo staré struktury. Ti lidé tu byli vždycky a byli aktivní, teď ale odhazují masky a ke svým pahodnotám se hlásí, protože části společnosti to nevadí, a dokonce si v tom masochisticky libuje. Mužik k mužikovi sedá a nízko postavený mužik vysoce postavenému mužikovi na lep sedá.
Není jedno, jak dopadají volby, ale pokud jde o mužickou mentalitu – to je dlouhodobé postižení. Bohužel jde i napříč sociálními vrstvami. JUDr. Vyvadil a Lenka Procházková si nemají s bývalým pohraničníkem a pomocným dělníkem co vyčítat. Lidská inteligence má různé složky a to, že je někdo schopen kombinovat, ještě neznamená, že je taky schopen myslet. Každý má nějakou slepou (někdo rudou) skvrnu, jde o to, jak je velká. Ta rekonvalescence bude trvat dlouho.