Za Velké vlastenecké války obdržel SSSR zejména od USA, v menší míře od Británie a Kanady, značnou materiální pomoc, o jejíž výši a účinnosti se v období studené války buď téměř mlčelo, nebo docházelo k jejímu bagatelizování. Za Gorbačovovy glasnosti se názory vyhrotily, když jedni opakovali zmanipulované tvrzení předsedy Státní plánovací komise N. A. Vozněsenského, že v letech 1941 až 1943 západní dodávky vojenské techniky nepřevyšovaly čtyři procenta sovětské zbrojní výroby, kdežto druzí, že Rudá armáda vyhrála jen díky nim.
Je nesporné, že Zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), schválený 11. března 1941 v USA a zahrnující bezmála čtyřicet zemí, Spojencům vydatně pomohl. V jeho rámci se uskutečnily dodávky ve výši 50 442 000 000 dolarů, z toho v hodnotě 2,017 miliardy až po podpisu kapitulace Japonska 2. září 1945. Největší objem – 31,267 miliardy – připadl na Spojené království a země Britského společenství národů, jež na oplátku poskytly USA dodávky v hodnotě 6,32 miliardy dolarů.
Nevděk světem vládne
Přestože spojenecké dodávky, a to nejen zbraní, ale také potravin, obuvi, surovin pro zbrojní průmysl a léků, sehrály obrovskou roli, sovětská propaganda se o nich za Velké vlastenecké války zmiňovala co nejméně. Kromě zjevné neochoty přiznat závislost na „kapitalistickém Západu“ k tomu přistupoval psychologický aspekt. Přestože například sovětští letci se s uznáním vyjadřovali o svých amerických a britských kamarádech ve zbrani, obdivovali jejich letadla a vážili si toho, že poutají značnou část Luftwaffe, v sovětské veřejnosti – a v ruské dodnes – přetrvávalo rozčarování z propastného nepoměru obětí. Podle oficiálních, patrně snížených, údajů sovětské ozbrojené síly ztratily 8 668 400 mrtvých, kdežto americké 405 399 a britské včetně kolonií, ale bez dominií, 383 786.
K prvnímu většímu incidentu kvůli „ruskému nevděku“ došlo v březnu 1943, kdy si americký velvyslanec admirál Standley na tiskové konferenci stěžoval na „nevlídný“ postoj k darům v rámci akce Pomoc Rusku, jakož i k americké pomoci všeobecně. Sovětská cenzura text Standleyho prohlášení po pětihodinovém horečném telefonování sice nakonec umožnila zveřejnit, ale pracovníci tiskového oddělení zuřili. Hlavní cenzor Kožemjako při podepisování telegramu zlostí zbělel, neboť matka mu v obleženém Leningradě zemřela hlady. Jiný Rus zase poznamenal: „Ztratili jsme miliony lidí a oni chtějí, abychom se plazili na kolenou jen proto, že nám poslali masové konzervy. Copak ,dobročinný‘ Kongres udělal někdy něco, co nebylo v jeho zájmu? Neříkejte mi, že tato
‚půjčka a pronájem‘ jsou charitativní záležitost!“
Problém kvality
Sovětští a potažmo i ruští historici poukazovali hlavně na nízkou úroveň tanků dodávaných v počátečním, nejkritičtějším období války ve srovnání s obrněnci domácí výroby. Britské pěchotní tanky Matilda Mk.IIA prý byly „hořlavé jako krabička zápalek“. Je fakt, že západní tanky zdaleka nesehrály klíčovou roli.
Zcela jinak ovšem vypadala situace v letectvu. V námořním letectvu tvořil podíl letounů dodaných na základě lend-leasu 19,4 procenta celkového počtu letounů, a dokonce 22,3 procenta bojových letounů. Za Velké vlastenecké války činily bojové ztráty stíhací složky sovětského frontového letectva 17 467 letounů, z toho 341 hurricanů, 224 tomahawků a kittyhawků a 1030 aircober. Ruský nacionalisticky orientovaný vojenský historik Alexandr Borisovič Širokorad sice jedovatě poznamenává, že sovětští protiletadlovci omylem sestřelili stovky jim neznámých „lendleasovských“ strojů, když přelétávaly nad jejich pozicemi, současně však přiznává, že mnoho sovětských es dalo přednost právě těmto letounům. Hvězda polárního nebe B. Safonov přesedlala z I-16 na kittyhawk. Trojnásobný hrdina Sovětského svazu A. I. Pokryškin létal od jara 1943 na aircobře a sestřelil na ní padesát letounů. Na spitfiru létal dvojnásobný hrdina Sovětského svazu A. V. Vorožejkin, přičemž sestřelil 52 letounů.
Motorizace Rudé armády
Spojené státy poskytly SSSR 409 500 automobilů, což jedenapůlkrát převyšovalo sovětskou válečnou výrobu a rozhodujícím způsobem umožnilo grandiózní ofenzivy Rudé armády v letech 1943 až 1945. Dodge a džípy Willys ji učinily mnohem pohyblivější a studebakery posloužily i jako dělostřelecké tahače. K 1. květnu 1945 tvořily automobilový park Rudé armády z 58,1 procenta vozy sovětské výroby, 32,8 procenta dodávky na základě lend-leasu a 9,1 procenta trofejní automobily. Dodávky leteckého benzinu dosáhly 57,8 procenta sovětské výroby.
S nasazením života
Když Němci zablokovali sovětské přístavy na Baltu a v Černém moři, zbyly pouze tři přísunové cesty: východní přes Tichý oceán, jižní přes Brity a Sověty okupovaný Írán a severní, arktická, jež byla nejkratší, ale také nejnebezpečnější. Z arktických konvojů Němci potopili 99 dopravních lodí z 811 ve čtyřiceti konvojích, další skončily na minách nebo je zničil led. Nejznámější je zkáza konvoje PQ 17 v létě 1942, kdy Luftwaffe a Kriegsmarine potopily z pětatřiceti parníků naložených 297 letouny, 495 tanky, 4246 nákladními automobily a dělostřeleckými tahači a 156 000 tunami munice, potravin, pohonných hmot, výstroje aj. čtyřiadvacet lodí s 210 letouny, 430 tanky, 3350 automobily a 99 316 tunami jiného materiálu (to bylo víc, než ztratily všechny předchozí arktické konvoje dohromady!), přičemž zahynulo 153 námořníků.
Spojenecká pomoc v číslech
Podle oficiálních zpráv předložených vládami Velké Británie a USA parlamentům po skončení druhé světové války vypadaly spojenecké dodávky Sovětskému svazu následovně:
Spojené království mu mezi 1. říjnem 1941 a 31. březnem 1946 dodalo 5218 tanků, 2550 menších pásových obrněných vozů, 4343 motorových vozidel, 7411 letounů, 1803 radary, 293 sonary (ASDIC), 4932 protitankových kanonů, 4338 rádiových stanic, 2000 polních telefonních souprav, 48 635 km telefonních kabelů, zapůjčilo mu bitevní loď Royal Sovereign (v SSSR přejmenovanou na Archangelsk; sloužila v Severním loďstvu a 4. února 1949 ji Sověti vrátili Britům), devět torpédoborců, čtyři ponorky, 14 minolovek, 473 milionů nábojů, 32 000 tun hliníku, 40 000 tun mědi, 14 146 tun ropných produktů, 100 435 tun juty, 114 539 tun kaučuku, 3300 tun grafitu, 28 050 tun cínu, 29 610 tun vlny, potraviny v hodnotě 8,2 milionu liber, strojní zařízení za 45 616 000 liber a zdravotnický materiál za 7 760 000 liber. Souhrnná cena britských dodávek činila 428 milionů liber.
Spojené státy dodaly v rámci lend-leasu mezi 11. březnem 1941 a 1. říjnem 1945 14 795 letounů, 7537 tanků, 375 883 nákladních automobilů, 51 503 džípy, 35 170 motocyklů, 8701 traktor, 8218 protiletadlových kanonů, 131 633 samopalů, 345 735 tun výbušnin, 1981 lokomotiv, 11 155 železničních vagonů a plošin, 540 000 tun kolejnic, 1 690 000 km polních telefonních kabelů, křižník Milwaukee (v SSSR sloužil v Severním loďstvu pod jménem Murmansk; 16. března 1949 ho Sověti vrátili Američanům), potraviny za 1,312 miliardy dolarů, 2 670 000 tun pohonných hmot, 842 000 tun průmyslových chemikálií, 3 786 000 pneumatik, 49 000 tun kůže a patnáct milionů párů obuvi v souhrnné ceně 11 260 343 603 dolarů. Náčelník americké vojenské mise v Moskvě generál John R. Deane napsal v knize Podivné spojenectví, vydané roku 1947, že „naše dodávky a služby (…) možná nevyhrály válku, ale Rusům určitě pomohly“. O tom není sporu.
Z celkového objemu britsko-amerických dodávek do Sovětského svazu bylo 22,6 procenta (asi čtyři miliony tun) odesláno severní cestou, 23,8 procenta (4,2 milionu tun) jižní a nejvíce – 47,1 procenta (osm milionů tun) – východní.
Na závěr je možno konstatovat, že spojenecké dodávky sehrály velkou, v některých oblastech dokonce rozhodující úlohu, uvážíme-li, že SSSR následkem počátečních katastrofálních porážek přišel o rozsáhlá území, a tudíž i zdroje průmyslové a zemědělské výroby. Licitování o výhodnosti však není etické. Rudá armáda obětovala životy milionů vlastních lidí, a tím zachránila životy milionů vojáků západních demokracií, což se v dolarech ani v librách vyčíslit nedá. Kdyby postrádala odhodlání bojovat a zvítězit, žádné, ba ani sebevětší dodávky by ji nespasily. Podobných příkladů známe z minulosti několik. Stačí připomenout osud Čankajškovy armády v Číně roku 1949, vyzbrojované a podporované Američany, či jihovietnamské armády saigonského režimu, udržovaného u moci Spojenými státy, v dubnu 1975. Pokud nahlédneme do současnosti, vidíme, že Spojenými státy vycvičená a podporovaná irácká armáda, do níž investovaly pětadvacet miliard dolarů, není schopna poradit si s mnohem slabšími islamisty.
Takže pro Západ podpora Sovětského svazu za druhé světové války nebyla prodělečný byznys.
