Ivan Hoffman na Českém rozhlase okomentoval volbu předsedy komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Kandidátem je proslulá komunistická mlátička Ondráček. Hoffman si ale myslí, že o nic nejde, protože dotyčný byl mezi mlátičkami jen rok a pak sloužil 27 let demokracii.

Hoffman: Na základě politické dohody připadlo předsednictví v této komisi KSČM a ta ze svých poslanců vybrala profesionála, který policejní problematice rozumí. Zdeněk Ondráček byl mimo jiné u policie vyšetřovatelem Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality.  

Má rovněž kvalifikaci politickou, poslancem parlamentu je od roku 2014. Pokud jde o vzdělání, je doktorem práv a doktorem filozofie…

Poslanec Ondráček se k roku 1989 vracet odmítá a neřeší, zda bude vnímán jako padouch anebo jako napravený hříšník. Z toho, že byl podruhé zvolen za opoziční stranu do parlamentu lze usoudit, že pro mnoho občanů je důvěryhodným zastupitelem. Disponuje mandátem, který neobhájila řada bývalých poslanců, kteří před 27 lety stáli na správné straně barikády…

Lze po dotyčném žádat, aby se už do smrti styděl a pohyboval se kanálama? Anebo je třeba přihlédnout k tomu, že režimu, který je zpětně definován jako totalitní, sloužil rok, zatímco režimu, který sebe sama prezentuje jako demokratický, slouží již rokem dvacátým sedmým? 

Neznamená to, že veřejnost nově poptává politiky, kteří kolem sebe mlátí obuškem. Spíše to bude tak, že voliči jsou citlivější na to, jak politici naplňují svůj mandát tady a teď, než na to, co prováděli ve dvaceti. 

To, že pan Zdeněk Ondráček uspěl v politice navzdory hojně přetřásanému handicapu, lze interpretovat jako důsledek nevyrovnání se společnosti s totalitní minulostí. Rovněž je ale možné, že za jeho úspěchem stojí vyrovnávání se veřejnosti s přítomností.

Předně pokud jde o minulý režim, Ivan Hoffman to píše poněkud nepřesně. Minulý režim charakterizuje jako ten, který byl „zpětně definován jako totalitní“. Jak, „zpětně definován“? Ten režim byl totalitní a nic by na tom nezměnilo ani to, kdyby byl „zpětně definován“ jako rajská zahrada. Že byl mlátičkou jen rok, není žádná Ondráčkova zásluha. Další realizování jeho bezpečnostních zálib s obuškem mu zarazila revoluce. Už se ale otřepal a teď prý slouží demokracii.

Nejde o to, aby Ondráček chodil kanály. Kanály nejsou infrastruktura určená k tomu, aby jimi chodili bývalí příslušníci pohotovostního pluku, komunističtí funkcionáři, důstojníci StB a další pokrokové předvoje lidu. Ještě by to tam svými trénovanými tělíčky a mlátícím, mučícím a odposlouchávacím příslušenstvím nějak ucpali.

Pokud jde o tu službu demokracii, jak si ji představuje předvedl Ondráček loni. Komunisté Zdeněk Ondráček a Stanislav Mackovík odcestovali na Donbas, aby si tam vyzvedli dokumenty o údajných zločinech ukrajinské armády a setkali se s představiteli takzvané Doněcké lidové republiky. O tomto demokratickém činu předem neřekli ani vedení Poslanecké sněmovny ani Ministerstvu zahraničních věcí. Dne 17. února 2016 si na svém FB pochvaloval: „Tak konečně se o naší cestě na Donbas hovoří. Teď aby ještě přestalo to nesmyslné zabíjení lidí tam. Brzy předám Zaorálkovi to bílou knihu o genocidě a pak budeme čekat, kdy Porošenka poženou před mezinárodní válečný soud.“

Takže ruští vojáci a dodávání moderních zbraní separatistům nic. Protiprávní anexe Krymu nic. Služba demokracii po ondráčkovsku. Aspoň víme, co ten pojem teď znamená. A co chudák generál Lorenc, první náměstek komunistického ministra vnitra, co nařídil skartaci dokumentů StB? Neměl by být konečně aspoň poradcem ministra? Ty zkušenosti a inteligence. Škoda kádrů, ne?

Jistě se dá s Ivanem Hoffmanem připustit, že u Ondráčka „za jeho úspěchem stojí vyrovnávání se veřejnosti s přítomností“. Až bude rehabilitován Jakeš, to bude dosaženo vyrovnání k plné spokojenosti.

Ach, Vesmíre všemohoucí, měj s námi slitování!