Filip Zachariáš, kandidát KSČM do poslanecké sněmovny v Jihomoravském kraji 7. 10. se vyslovil k potřebě referenda. Komunista najednou vystupuje jako velký demokrat: „My se hlasu občanů nebojíme – na rozdíl od těch, kteří nepřipustili referendum o vstupu do NATO, aby náhodou občané nerozhodli špatně. KSČM navrhuje zákon o obecném referendu již dlouhou dobu, mnohem dříve, než si ho stačily všimnout další politické subjekty, které se jím tak rády ohánějí. K zásadním otázkám totiž občané musejí mít právo se svobodně vyjádřit. Stejně tak je hezké verbálně bojovat proti islamistům, ale skutečný boj na místě nevedli žvanilové z politické kotliny, ale komunisté. Byla to právě KSČM, která ústy svého předsedy navrhla, jak Českou republiku ochránit před vnucením těchto nesmyslných kvót. A tak to koneckonců bývá ve většině oblastí. Možná proto také spousta stran od KSČM opisuje z volebního programu. Pochopili, že řešení KSČM na problémy doby jsou účinná.“

Vášeň komunistů pro referendum by snad bylo možné poněkud ztlumit tím, že by někdo navrhl pak taky konat referendum o zrušení komunistické strany. Tady by si soudruzi asi nemohli s jistotou vsadit na výsledek, který by byl pro ně příznivý. Dokud se na to téma dělaly průzkumy, nevypadalo to pro předvoj pracujících moc dobře. Pak bychom jistě slyšeli řadu argumentů, proč se zrovna o něčem takovém hlasovat nemá a že by voliči – ovlivnění takzvaným primitivním antikomunismem a manipulovaní médii – mohli hlasovat špatně.

Jak nedávno poukázal server Politico.eu, vnitřní rozpor referenda je v tom, že voliči mají odpovědět jednoduše ANO, nebo NE. A přitom se v případě referend jedná o jeden z nejsložitějších způsobů hlasování. Politické otázky bývají složité a během kampaně jsou voliči často bombardování informacemi od politických hráčů a skupin, o kterých nikdy ani neslyšeli. To je také důvod, proč platí zásada, že pokud třeba někdo neví, zda chce změnu ve smyslu ANO, tak hlasuje pro NE.

V tom nejhorším případě toto nedorozumění vede k tomu, že voliči místo aby odpovídali na danou otázku, odpovídají na otázku, na kterou by odpověděli raději. Například v roce 2015, když bylo v Řecku referendum o záchranném balíčku, museli lidé hlasovat o mimořádně složité a technické otázce týkající se veřejných financí. Řečtí voliči, zmatení tím, co by se stalo, kdyby hlasovali ANO, nebo NE, dostali jen týden na to, aby se rozhodli. Dokonce i když 61 procent hlasovalo proti záchranným balíčkům, mnozí si nebyli jisti, jak mají interpretovat výsledky. Bylo to odmítnutí úsporných opatření, nebo snad odmítnutí evropských institucí? Znění otázek umožňovalo výklad příliš otevřený pro interpretace.

Dalším příkladem zmatku je ústavní referendum o rovnosti pohlaví na Bahamách, které se konalo v této konzervativní křesťanské zemi 7. června 2016. Šířily se pověsti, že hlasování pro ANO by mohlo vést k povolení manželství osob stejného pohlaví, i když otázky se zabývaly pouze genderovou rovností a její rolí v občanských právech. V den volby tak mnoho lidí nehlasovalo o tom, zda podporují rovné zacházení s muži a ženami, ale zda podporují manželství osob stejného pohlaví. Nakonec se 79 procent hlasujících vyslovilo proti antidiskriminačnímu zákonu.

Nižší účast na referendech také znamená, že referenda často nejsou skutečně demokratická. Studie ukázaly, že referenda obvykle přitáhnou nižší počet účastníků než běžné volby, a to znamená, že ačkoli se odvolávají na přímou demokracii, tak výsledky často závisejí méně na skutečném stavu veřejného mínění a spíše dopadnou ve prospěch té strany, která má energičtější stoupence. Názory menšiny tak snadno mohou otočit kormidlem někam úplně jinam. Politici, kteří nabízejí referendum, nemohou předpokládat, že převáží názor většiny.

Proto se také v některých zemích vyžaduje nějaká minimální účast na referendu. Taková hranice je ovšem také problematická, protože každá taková laťka se stanovuje libovolně a obtížně se interpretují výsledky. Referendum z února 2015 na Slovensku o zakázání manželství pro osoby stejného pohlaví nedokázalo přilákat dostatečný počet voličů. (Účast voličů dosáhla 21,41 procenta, takže referendum bylo neplatné.) Analytici pak nevědí, kolik lidí doma zůstalo kvůli apatii a kolik z nějakých jiných strategických důvodů.

Mnoho kampaní se také snaží sjednotit síly napříč liniemi, aby se referendum nestalo protestním hlasem proti současné vládě. Nevýhodou pro vlády pak je, že to může otevřít prostor pro různé okrajové skupiny, aby zaujaly místo opozice a získaly všeobecnou pozornost.  V Nizozemsku 61 procent lidí hlasovalo proti asociační dohodě s Ukrajinou (účast těsně překročila 32 procenta) a pozornost se dostala marginálním figurám, jako bylo krajně pravicové antiislámské islámské hnutí Geerta Wilderse a dalších a ty pak získaly pozornost médií. Nizozemská vláda se tak dostala do nezáviděníhodné pozice, když sama asociační dohodu chtěla a musela o ní vyjednávat bez většinové podpory hlasujících, což bylo možné jen díky tomu, že referendum nebylo závazné. Nedávné referendum ve Spojeném království o odchodu z Evropské unie bylo poznamenáno argumentačním zmatkem a mnozí voliči pak vyjádřil lítost nad svým hlasováním, když se ukázalo, že se jim lhalo.

Ale výsledek brexitu ukazuje, že politici by si měli dobře promyslet, než se obrátí v nějakém rozhodování k referendu, které se může stát hřištěm pro populistické frustrace.

To jsme ještě nechali stranou další faktory, jako je například zahraniční zasahování do kampaní, jaké je stále patrnější například ze strany Ruska. Že jde třeba zrovna komunistům o naše vystoupení z EU a NATO, o tom není třeba ani diskutovat. Že by se do podobného podniku rádi vrhli a podpořili by je pak pověstní a skutečně existující najatí kremelští trollové z „trollfabriky“ v Sankt Petěrburgu a Klaus starší i mladší a další proruské síly, o tom netřeba pochybovat.

Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora