Jaroslav Kojzar si vzpomněl na 74 let od popravy Julia Fučíka. Nedalo mu to, aby se nedopustil srovnání s Havlem. Protože se slouha normalizačního režimu Kojzar nestydí mluvit a navíc neříká všechno, tak Kostěje Nesmrtelného komunistického písání doplňme.
Kojzar v Haló novinách (11. 9.) píše: „Proč se Fučík dostal na první místo nenávisti samotného ‚božského Havla‘? Protože překonal jeho vězeňské dobrodružství, protože dokázal zpod šibenice napsat a poslat z vězení zápisky, které doposud nikdo nikdy napsat nedokázal. Proto Václav Havel začal systematicky vytvářet knihu Dopisy Olze, jež byla určena pro širokou veřejnost. Ta měla nahradit Fučíkovu Reportáž. Nenahradila. Kdo vůbec dnes čte jeho knihu a kdo ji kdy vůbec četl? A jaké to vlastně bylo vězení, kde prožil své měsíce Havel? Nechalo se srovnávat s tím Fučíkovým? Ani náhodou, i když chápu, že být ve vězení není právě příjemné. Ale na Borech a jinde nebylo žádné mučení, byly pravidelné dopisy domů a z domova, byl poslech televize, byly i knihy. To Fučík neznal. Nikdo z těch, kteří se dostali do rukou gestapa.“
Protože paměť Kojzarovi buď neslouží – jako asi nikdy –, nebo pokračuje ve svém tažení jako za Husáka. Havel si sotva mohl myslet, že jsou Dopisy Olze určeny pro širokou veřejnost. Je to řada filozofických esejů, které se zrovna snadno nečtou. Operovat tím, kdo čte tuto Havlovu knihu, je bezpředmětné, protože to nemá nijak empiricky doložené. Fučíkova reportáž byla vydávána po celé světě, což je celkem pochopitelné, protože je to zřejmě to nejlepší, co Fučík napsal, a podporovala to mocná režimní propaganda. Nebýt Reportáže, zůstal by v historii jako stalinisticky laděný novinář, který oslavoval totalitní režim.
Můžeme jen spekulovat, jestli by – kdyby válku přežil – nedopadl zle, stejně jako jiní soudruzi, kteří sice třeba bojovali ve Španělsku jako interbrigadisté, ale pak je jiní soudruzi za svého vládnutí popravili nebo uvěznili. Kdyby se náhodou probudil a v šedesátých letech a v samotném roce 1968 se postavil na špatnou reforměkomunistickou stranu, tu poraženou násilnou invazí, mohl taky skončit vedle Havla jako chartista. Pro jeho věk už by ho třeba nezavřeli, ale nevyšel by od něj ani řádek.
A druhá věc. Celou Reportáž – včetně chybějících lístků (kde se mluví o tom, že Fučík při výsleších „mluvil“), vydalo až kapitalistické nakladatelství TORST. Fučíka je možné za kapitalismu vydat, Havla tady nikdo vydávat nesměl. Jméno Havel by ostatně mělo Kojzara ve svědomí pronásledovat, protože je spoluautorem různých odporných článků v Rudém právu v době, kdy se Havel a ostatní nemohli nijak bránit. Kojzar ale žádné známky svědomí nejeví.
Je hezké, že Kojzara v souvislosti s Havlem ho napadlo, že „být ve vězení není právě příjemné“. Připomeňme, že se tam Havel dostal, aniž něco špatného provedl, a Kojzar byl jedním z vlčáčků té smečky, která se na honu na disidenty podílel. Mezitím si mohl v pohodlí dát kafíčko, sníst housku se salámem a zasnít se nad komunistickými mučedníky. Že se Havlovo vězení nedá srovnávat s vězením gestapa a vězni mohli dostávat balíčky, to je skutečně dojemné. Mohli se dokonce dívat na televizi. Třeba aby se v Televizních novinách dozvěděli, jací jsou zrádci. Velká kratochvíle.
Ještě jedna Kojzarova perla: „Ti, co převzali moc po 17. listopadu, nemají program lidství, i když se k němu všemožně slovně hlásí.“ No dobře.
Tak příště něco od nějakého estébáckého vyšetřovatele na téma „jak vést dialog a učit lásce k člověku“. A ještě to, co řekl Havel v roce 2010 na otázku novináře, co by vzkázal Kojzarovi, který v Haló novinách vychvaluje předlistopadový režim: „Že je trouba. Navíc asi zlá trouba.“