Dosavadní hlasovací koalice se rozšíří a bude mít svou legitimitu s posvěcením prezidenta republiky. Vznikne vláda dua Babiš-Zeman, s účastí populistů (ANO), konjunkturalistů (ČSSD) i volných hradních nominantů, s deklarovanou podporou milovníků starých normalizačních pořádků (KSČM) a s hlasovací podporou extrémistů (SPD).

Je někdy až s podivem, že je to třetině lidí úplně šumafuk, třetina lidí se z toho dokonce těší a chystá se z této konstelace profitovat, a jen třetině lidí to vadí a mají své obavy, leč jen hrstka z nich je ochotna a schopna to říci veřejně a nahlas.

V něčem jsme překonali i putinovský model oligarchizace země. Vladimír Vladimírovič těží z dohod s vybranými oligarchy a jejich podpory, tedy těch, kteří jsou na nejvyšší úrovni propojeni se státem a státními penězovody. Vše je tomuto schématu podřízeno.

Demokracie v putinovském provedení je jen fasádní iluzí, nad níž je nepropustná zeď vystavena z bezbřehé koncentrace moci a ovládnutí všech pater institucionálního, veřejného a společenského života.

A u nás? Náš posttotalitní oligarcha nepotřebuje žádné dohody, leda sám se sebou. Nemusí se dělit, rozhoduje sám. Jen uzavřel pragmatické kumpánství s proruským a pročínským veteránem Zemanem, dokud jej ještě potřebuje a je to pro něj výhodné.

Všichni ostatní se hlásí k rituálu polibku prstenu nejmocnějšímu z mocných. Má to různou podobu, třeba takovou, že si kolegové oligarchové koupí obraz amatérského malíře z produkce Babišova zástupce Faltýnka. Bylo by to až komické a trapné, kdyby z toho zároveň nemrazilo. 

Každý den se na nás valí různé jednotlivosti, které potvrzují neblahé trendy oprašování starých zlořádů. Ten komunistický duch ožívá ve svých schématech jednání a myšlení. Společnost se zase dělí na poslušné a neposlušné, na vždy loajální a na vzdorovité. Pravda prohrává se lží a manipulací způsobem, který jsme ještě před pár lety považovali za nemyslitelný.

Stále před námi leží ty naprosto zlomové otázky – Západ, nebo Východ? Plnohodnotná demokracie, nebo autoritářský režim silné ruky, která si stát přivlastní jako svou firmu? Otevřená volná soutěž a právní stát, nebo omezená selektivní hra pro vyvolené? Svoboda médií, nebo jeden obraz povinného optimismu, oslavující a adorující vůdce a jeho úspěchy ve prospěch tzv. všeho lidu a nemilosrdně likvidující oponenty?

Opravdu končí legrace a jde do tuhého. To už není jen jako a na chvilku. Podstatné jsou trendy a stále zjevnější kumulace moci. Do atmosféry dnešní doby zapadá i relativizace naší společné minulosti, a ještě nedávno alespoň verbálně společně sdílených hodnot, a také okázalá oslava kultu konzumu. Už chybí jen seznamy nepřátel a další omezování osobních a občanských svobod. Represe státu vůči neposlušným spoluobčanům mívá různou podobu likvidačních zásahů. A to už dnes. Orwelovská podobenství ožívají v praxi. Uchvatitelé moci spoléhají na netečnost a lhostejnost, a zejména na strach, který má mnoho podob a motivů.

Uchvatitelé moci se pasují do pozice věřitelů, čímž z mnoha občanů dělají dlužníky, ať již faktické anebo latentní, tedy lidi druhé kategorie, závislé a vyděšené strachem o holou existenci. Taky nic nového. Princip stejný jako za husákovské normalizace, jen metody jsou trochu sofistikovanější. 

Vzorem je všudypřítomné oko velkého bratra v intencích ruské hybridní války. Cílem operací hybridní války je podle jejího architekta generála Valerije Gerasimova nejprve demoralizace cílové společnosti, následná destabilizace, vyvolání krize a následné převzetí kontroly nad cílovou společností spřízněnými vnitřními silami.

Nejúčinnějším nástrojem je propaganda, a to i za pomoci všudypřítomných placených trollů. Z nebojácných autonomních jednotlivců se stává infiltrovaný zmanipulovaný anebo vystrašený dav. Dílo dokonáno jest. Pokud máte stále pocit, že přeháním, tak si dejte tu práci a podívejte se na kořeny i hlubší souvislosti dnešní reality, a to bez nánosů barvotiskové prezentace „šťastné současnosti“. Co nastane až skončí období konjunktury v eurozóně a spadneme do recese? Co nastane až řídící důstojníci východních říší utáhnou šrouby? Budeme schopni to zvládnout? Co nastane až se výsledky ruské hybridní války projeví v několika zemích EU najednou? Nebude pak veřejné mínění, permanentně ovlivňováno masivní manipulací, náchylné k hurá národovectví a otočení kormidla na Východ? Bude vzdor těmto tendencím dostatečný a účinný? Bude nás oslabený Západ stále považovat za pevnou součást svých struktur? To není malování katastrofických vizí, nýbrž pouhý apel na to, abychom dnešní dobu začali brát vážně.

Stále nám zbývá naděje, onen pilíř života. Nenechme si ji vzít. Najděme sílu říci ďáblům ne. Malé lži lidí dráždí, ale ty velké je spíše hypnotizují, zvláště když jsou umně podány a mají podobu omamných slibů. Lži a zlu je třeba se vzepřít včas, pokud to ještě jde. Dějinné paralely, nechť si laskavý čtenář doplní sám. Končí legrace, jde do tuhého.