Zástupce ombudsmanky pan Stanislav Křeček se v Právu (22. 7.) a potom v delší verzi článku na Neviditelném psu (26. 7.) vyjádřil k naší prohře ve Štrasburku ohledně regulovaných nájmů. Píše: „U Evropského soudu pro lidská práva sídlícího ve Štrasburku jsme prohráli spor o výši nájemného. Stát musí několika našim restituentům zaplatit za roky 2002 až 2004 rozdíl mezi tehdy u nás placeným nájmem a ,nájmem‛, který nám nyní ve Štrasburku vypočítali. Proč zrovna náš stát a proč zrovna za toto období?“
Pak vysvětluje peripetie s regulací. Podle něj regulace nájmů nebyla bolševický výmysl a existovala už za první republiky. Kvůli rozsáhlým restitucím dostali majetek i lidé, kteří na údržbu nemovitostí neměli peníze, a (podle Křečka) většina nájemníků na neregulované nájemné neměla.
Pak podle vyhlášky z roku 1995 se nájemné mělo „nadále vztahovat na nájemce, s kterými je nově uzavírána nájemní smlouva! Tím všem regulace nájemného přestala mít souvislost se sociálním postavením nájemce a byla odvozována jen od data uzavření nájemní smlouvy, bez ohledu na sociální situaci nájemců! Takové opatření nemělo nikde v Evropě obdoby! Rázem se nájemci (nikoliv byty!) rozdělili na regulované a neregulované jen podle toho, zda k bytům, v kterých bydleli, byly ,nebo nebyly v červenci 1995 uzavřeny nájemní smlouvy . A aniž by toto mohli nájemci jakkoliv ovlivnit.“
A dále: „Celou vyhlášku č. 176/1993 Sb. zrušil Ústavní soud svým nálezem č. 231/2000 Sb., a to k 31. 12. 2001. Vyhláška prý odporovala ústavnosti, neboť omezovala práva vlastníků domů. Tím ovšem od 1. 1. 2002, s ohledem na striktní ustanovení občanského zákoníku o tom, že nájemné může být zvyšováno jen právním předpisem, bylo jakékoliv jednostranné zvyšování nájemného vyloučeno. Ten právní předpis byl právě zrušen. A právě toto bylo důsledkem naší současné prohry ve Štrasburku: nikoliv pro samotnou regulaci nájmů, ale proto, že od r. 2002, v důsledku rozhodnutí Ústavního osudu, neexistoval žádný právní předpis, který by nájem reguloval! To štrasburský soud ve svém nálezu výslovně zdůraznil!“
A pak následuje perla: „Levice ve sněmovně programově nechtěla zhoršovat situaci nájemců a i část pravicových poslanců si uvědomovala to, co soudce ve Štrasburku dnes vůbec nezajímalo, totiž že na razantní zvyšování nájmů není země ekonomicky připravena. Z této doby pochází realistický výrok Václava Klause o tom, že neregulovaný nájem by jeho maminka ve svém bytě zaplatit nemohla.“
A perla číslo dvě: „Neprohráli bychom ve Štrasburku, kdyby restituenti více cítili sounáležitost se situací státu, jehož jsou občany, kdyby tehdejší Ústavní soud při hodnocení ústavnosti vzal více v úvahu, že existují i jiná práva než jen právo vlastnické, a kdyby bylo tehdy obecně chápáno, že bydlení není jen zboží.“
Abychom to vzali od konce. Bydlení je zboží, jako se zbožím může stát všechno včetně těla, myšlenek, vzduchu a vody. Ono „nejenom“ pochopitelně vyžaduje nějakou regulaci, aby lidé nekončili na ulici a nezahynuli na ulici a mohli se někdy umýt. Jenomže pan Křeček tady náklady, čemuž on říká vzletně „sounáležitost“ restituentů, přenáší na druhé. Problém sociálního bydlení moc neřešíme, ale to není problém majitelů domů a bytů, ten se měl řešit mimo ně, protože ti s tím nemají nic společného. Na jednu skupinu občanů se tady vkládalo břemeno, které bylo nespravedlivé a Křeček pomáhal celé roky tento stav konzervovat.
Stanislav Křeček také nikdy nezaznamenal, že dělící čára mezi regulovanými a neregulovanými nájemníky nevedla mezi chudými a bohatými. Nastala tak situace, kdy bohatí bydleli v regulovaném a chudí v neregulovaném nájmu. Ten neregulovaný byl ale vysoký i kvůli pokřivení trhu v důsledku aktivit pana Křečka a jeho stoupenců, takže zas tak čistě neregulovaný nebyl. Problém nebyl v nějakém právním vakuu, ale prvotně v tom, že Křeček a spol. deregulaci protahovali. Údajně ze sociálních ohledů a útlocitnosti především levicových poslanců, kteří ovšem sami bydleli docela dobře.
Jaká byla realita, vidíme na oné absurdní zmínce o Klausově matce. Pokud se matka premiéra bála ztráty bydlení. Je to dost podivný úkaz toho, jak si (prý) konzervativní politik tehdy představoval mezigenerační solidaritu. Důchodkyně v několikapokojových bytech a rodiče s dětmi v jedné a dvou místnostech. To bylo velmi sociální, že. Křeček ostatně proslul i výrokem, že si tedy restituenti neměli ty majetky brát, když nemají na jejich údržbu. Není on úplně k sežrání?