(nationalinterest.org) Poslední ruské provokace nastolují otázku, nakolik se mají Spojené státy angažovat v oblasti Černého moře a kolik do toho investovat. Tímto problémem se zabývá na serveru The National Interest Nikolas K. Gvozděv. Jeho závěry by mohly působit dost pesimisticky.
autor píše: „Navzdory všem veřejným odsouzením se zdá, že ruská vláda očekává, že během času hněv pomine. Koneckonců, Kerčský průliv není životně důležitá mezinárodní vodní cesta; žádné kritické dodávky energie nebo zboží neprocházejí mezi jeho břehy směrem k důležitým asijským a evropským státům, jak je tomu v případě úžin Hormuz nebo Malacca. Rusko nadále hraje hazardní hru, že Krym se časem stane něčím jako Severní Kypr – další okupované území, které je stále považováno za součást Kyperské republiky, ale kontroluje ho Turecko. A to bez jakýchkoli následků za posledních čtyřiačtyřicet let. Peking samozřejmě sleduje politiku Ruska v oblasti Krymu poslední čtyři roky s intenzivním zájmem. Učí se tu, jak by tyto zkušenosti šlo využít v následujících letech ohledně Jihočínského a Východočínského moře a Tchaj-wanu.“
Komentátor dále konstatuje, že teď jsou na Rusy všichni trochu nepříjemní, ale nemusí si s tím tolik lámat hlavu.
„Moskva možná nedávno neměla v Organizaci spojených národů dobrý den, ale pokud jde tak o rozsah negativních důsledků, pak s tím Rusové mohou žít. Problém, kterému Spojené státy nyní čelí, je, že náklady na odpor proti ruskému revizionismu rostou. Němci všech politických směrů – dokonce i těch nejproameričtějších a nejatlaničtějších – se spojili kolem projektu Nordstream II jakožto obraně německé svrchovanosti. Nyní, když si vyžádal takové náklady, je nepravděpodobné, že by Berlín z projektu vycouval. Závazek Turecka zadržovat Rusko v Černém moři, byl mnohem silnější v roce 2015. Tehdy sestřelení ruského letadla dalo možnost uklidnit Ankaru a ukázat, že západní aliance je pevně za Tureckem. To všechno teď polevilo, když Turecko zakusilo atraktivitu většího spoluvládnutí s Ruskem ve větší oblasti Černého moře.“
Ruskou strategií podle toho pohledu je, že Kreml chce vytvořit v Černém moři jakousi novou „normalitu“ a Američané musí zvážit, jako prostředky chtějí vynaložit, aby Rusko odradily, zvýšily jeho náklady, nebo donutily ke změně kursu.
Při čtení podobných geopolitických úvah nás samozřejmě v naší části světa napadá, jak skutečně účinná a bezpečná může být nějaká „komplexní a realistická strategie pro Černé moře“ a jestli je to poslední ambice, kterou Moskva má.