Rozhovor dvou bratrů o politice, divadle i součané době. Kryštof Rímský je hercem v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kterému hrozil v nedávné době zánik. V roce 1989 se účastnil jako čtrnáctiletý Sametové revoluce. Dokumentarista Pavel Koutecký o něm natočil jeden z dílů cyklu Evoluce 4 z revoluce, který mapoval porevoluční vývoj Jana Rumla, Michaela Kocába, Martina Mejstříka a právě Kryštofa Rímského.

Kryštofe, jak vnímáš současnou politickou situaci v Česku? Ty, který jsi byl ve 14 letech na demonstracích v listopadu 1989, kde tě zmlátily složky veřejné bezpečnosti?

V posledních letech jsem si myslel, že větší politické dno už nemůže přijít. Poslední dva roky se každý den setkávám s tím, že se propadáme do čím dál většího bahna. Do ještě větší neuvěřitelné tuposti. Ze všech stran. To není jen Zeman a Babiš, kteří jsou mi tedy trnem v oku velmi. Vůbec, celková atmosféra. Politika je směšný brloh. Bohužel je nutné zatáhnout za záchrannou brzdu, zapřít se a jít volit. Tímto chci oslovit lidi, kteří nějakým způsobem zdravě přemýšlejí. Já neříkám pravici, nebo levici. Na to už dneska nikdo nehraje. Myslím tím něco, co je alespoň nějakým způsobem tradiční. Děsí mě, že se tady toho chopí garnitura ANO, komunistů a okamurovců. To je pro mě absolutně nepřijatelná věc a bojím se, že taková koalice po volbách nastane. Vůbec si nedovedu představit, že bych v takové zemi ještě měl žít. Takže vyzývám všechny, kteří přemýšlejí aspoň trochu podobně jako já, nebo se alespoň snaží tuhle zemi úplně nepohřbít, aby zvedli zadky a k volbám šli.

Co ti na tom všem vadí nejvíc?

Já bych i věřil tomu, že Babiš ty politiky naštval a oni se mu teď mstí. Do jisté míry ano. A možná bych mu i věřil nějaké dobré úmysly, ale to by kolem toho nesměla být ta neskutečná fízlárna, kterou spustil. Na nás, na OSVČ, na lidi, kteří se snaží zemi bez nároku na státní peníze nějak pozvednout. Místo, aby jim ten stát pomohl, tak jim hází klacky pod nohy. ANO na mě působí jako sekta. Jako jeden hlas, kde není žádná oponentura. To je pro mě podezřelé a zavání to Severní Koreou. On si neskutečným způsobem kupuje lidi. Zároveň si platí jiné lidí, aby jeho oponenty poškozovali a fízlovali. A to je prokazatelný fakt, který se nedá popřít. S tím já hrubě nesouhlasím. Doufám, že se všichni nějak vzpamatujeme. Ale to doufání je opravdu malé.

Co říkáš na počínání prezidenta Miloše Zemana?

Co se týče prezidenta, tak o tom brlohu vůbec není třeba mluvit. Všichni zúčastnění okolo něj jsou kašpaři a vědí o tom. Když se každé ráno podívají do zrcadla, tak si musejí připadat jako úplně směšní panáčci.

Politika opakovaně zasáhla také do dění v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, ve kterém jsi v angažmá. Jaká je nyní situace?

V ústeckém Činoheráku je momentálně, eufemisticky řečeno, situace dobrá. Politici, nás nejprve rozehnali. Následně nás ale, ne úplně ti stejní, ale jim podobní, vzali zpátky. Rozhodli, že to divadlo zaplatí a nechají svobodně fungovat, což se děje. Na druhou stranu, tam neustále posílají hloubkové kontroly, které to ekonomicky škrtí. Opravdu tak, že člověk musí vykazovat každý šroubeček, každou vteřinu toho divadelního, zaplaceného času. Je to dost buzerace. Nebýt ředitele Jirky Trnky, který to s nimi umí, tak už by se to divadlo dávno zhroutilo. Ale je to pro něj skutečně velmi náročné. On se vůči politikům nachází v pozici nižšího manažera. Vůbec ale nedokážu říct, do jaké míry to bude do budoucna svobodné divadlo. To si opravdu netroufám říct. Myslím si, že to bude záviset na tom, kdo vyhraje v Ústí volby. Preference jsou takové, že to nemá úplně na růžích ustláno, ale to je otázka budoucnosti.

Čemu se momentálně pracovně věnuješ mimo Činoherák?

Projektu, na kterém pracujeme už více než rok. S partou, s kterou jsme se snažili dostat k Branickému divadlu, což naštěstí nedopadlo.

Proč naštěstí?

Branické divadlo je šílená díra na peníze. Pak jsme chvíli nevěděli, co dál. Všichni máme samozřejmě práci ve svých domovských divadlech a dalších institucích, kde se živíme, ale chtěli jsme zkusit něco nového. Tak jsme založili spolek, který se jmenuje Divadlo 6-16.

Co ten název znamená?

V roce 2016 jsme to divadlo založili v šesti lidech. Dneska už nás je sedm a je rok 2017, takže bychom se vlastně měli přejmenovat (směje se). Už jsme to tak nechali, byť je nás víc.

Můžeš spolek nějak představit?

Je to spolek, který dělá činoherní divadlo netradičním způsobem. Máme nové texty. To je náš úzus, že se nikdy nebudeme zabývat starými, klasickými texty, které už někdo někdy dělal. My se zabýváme moderními anglickým texty, které sem dováží jeden z našich členů, Paul Bourne, který je zároveň osobní kouč, psycholog a člověk, který se zabývá chováním člověka ve společnosti. A právě o tom ty naše hry většinou budou. O tom, jak v moderní době obstojí různé charaktery. Některé inscenace pojmeme humornějším způsobem, jiné drsnějším. Každopádně chceme hrát moderní, anglické, a tady nehrané. A Paul Bourne se nám snaží ty texty postupně sunout. Začali jsme Mikem Bartlettem a jeho Bullem.

O čem inscenace je?

Je to o šikaně v korporátních firmách, o mobbingu (druh rafinované šikany, pozn. aut.), který funguje nejen v korporátech, ale skoro v každé firmě. Nicméně v těch korporátech je mobbing daný, tím, že lidé tam přijdou a za čtyři roky vyhoří. Ti lidé jsou vlastně jenom materiál. Jde o brutální semletí člověka a jeho vlastní duše za účelem pracovního výsledku, který je mnohdy jenom virtuální. Když truhlář udělá stůl, tak ten stůl má nějakou hodnotu, protože si na něj můžeš sáhnout. Zatímco tyhle korporátní firmy většinou vyprodukují akorát nějaké nesmysly, které se dají nahmatat na burze, ale to je tak všechno. Přitom to živí neskutečné množství lidí a spaluje to neuvěřitelné množství lidí. Tahle hra je podle mě velmi trefná pro současnou dobu.

Koho si myslíš, že by inscenace mohla oslovit?

My se snažíme oslovit právě korporáty, a to díky tomu, že to podle nás má edukativní smysl. Tím, že můžeme jednotlivé zaměstnance někam posunout. Dneska už existují velké firmy jako Mobbing Free Institut a různé společnosti, které se zabývají šikanou na pracovišti, a my s nimi spolupracujeme na tom, aby se tahle šikana odbourávala.

Jaké jsou reakce ze strany těch korporátních firem?

Nám se to podařilo ztvárnit tak drsně, že v těch korporátech z toho mají vlastně strach. Nevědí, proč by to zaměstnancům měli ukazovat a dostávat je ještě do větší deprese, než v které už se nacházejí.

Jak to chcete vyřešit?

My k tomu vymýšlíme doprovodný program, který by trval přibližně půl hodiny a následoval po tom představení. Poté, co diváci dostanou nakopáno situací, kterou jim zahrajeme. Situací, která je napsaná od Bartletta a troufám si říct, že je slušně zahraná a zrežírovaná od nás. V momentě, kdy to skončí, tak bychom chtěli diváky vytrhnout z té deprese. Především díky koučingu Paula Bourna, protože on to opravdu umí. Ukázali bychom zaměstnancům, že to tak hrozné být nemusí. Vytvořili bychom s nimi nějaký modelový systém, jak se v tom koloběhu nechovat. Nějakou humornou formou bychom jim ukázali, že to opravdu bylo jen školení a že to nemyslíme tak vážně.

Dovedeš si po téhle zkušenosti představit, že bys v nějakém korpotátu pracoval?

Rozhodně ne! Ani kdybych o herectví přišel a nemohl ho dělat z důvodů existenčních, politických, nebo prostě proto, že by mě nikdo nechtěl.

Co bys dělal?

Kdyby nedej bože nastala tahle situace, tak bych šel klidně dělat manuálně, což si dovedu představit. Taky bych si chtěl už leta otevřít restauraci, což v současné babišovské době úplně nejde. Takže to bych asi vyloučil. Ale rozhodně bych se neživil korporátem. Určitě bych vymyslel něco jiného. Radši bych si u mě na chalupě hrál na vietnamskou večerku, než abych se trápil mezi takovými lidmi. Mám hodně kamarádů v korporátech. Ti lidé na tom jsou mnohdy psychicky velmi špatně. Často mají hrozné stavy, musejí práci po nějakém čase měnit, protože vyhoří, nebo se v zaměstnání dostanou do nějakého konfliktu. Musí to být opravdu velké sebezapření se tvářit takhle nelidsky. To už můžu dělat kápa v koncentráku. To je úplně stejné.