Minulý týden jsme si připomínali výročí konce 2. sv. války a porážky nacismu v Evropě, což je v Česku po desetiletí příležitost pro duše služebné, kdy mohou projevit své patolízalství vůči Moskvě – od Fierlingera a Gottwalda, přes Dubčeka a Husáka až po Klause a Zemana, který zcela otevřeně kope proti zájmům této země za zájmy cizí mocnosti, která nám není zrovna přátelsky nakloněna. V souvislosti s výkonem prezidentské funkce se tomu říká velezrada, i když to Zeman třeba nedělá jako agent Moskvy, ale jako pětiletý, nikomu a ničemu neodpovědný rozmazlený fracek, který, když mu něco není po vůli, zlobně kope do věcí – jen tak, ze své zlobné, pomstychtivé nátury.

Tuzemskému řiťolezectví pak posluhují nejrůznější užiteční idioti, a to ne jen na sociálních sítích, ale třeba i v instituci, jako je Akademie věd ČR. Zhůvěřilosti, které byly publikovány pod garancí tohoto ústavu před třemi lety v Lidových novinách, jsou dnes – s opětovným zvolením Zemana do čela země – bohužel ještě více aktuální.

Myšlenky z planetária

Když si člověk čte dobové zprávy, svědectví, dokumenty, noviny o době sovětizace Československa po roce 1945, tak se mnohdy až stydí: jak se mohli politici, intelektuálové i umělci chovat tak nedůstojně, hloupě, zbaběle, naivně – jak mohli tak snadno věřit tomu, že země jde správným směrem, že je vše – přes drobné či větší nedostatky, které se najdou vždy – v tom nejlepším pořádku, i když muselo být z chování Moskvy (a jí dirigovaných komunistů) jasné, že osvobození střední a východní Evropy je ze strany SSSR totální podfuk. Když si ovšem člověk přečte, jak se na věc dívají s odstupem sedmdesáti let současní vědci či intelektuálové, kteří mají analýzu historie v popisu práce, k tomu všechny dostupné informace, tak je člověk rád, že to celé nedopadlo ještě hůř.

Lidové noviny dlouhé týdny uveřejňovaly seriál vážící se k 70. výročí konce druhé světové války, který byl v gesci Historického ústavu AV ČR: psychiatrický ústav s klienty pod silnými sedativy by se věci zmocnil snad s větším entusiasmem – jednotlivé díly byly tak dokonale nadčasové, či spíše bezčasové, „psychiatricky“ ošetřené, že seriál by beze všeho mohl vycházet dejme tomu v roce 1988 (v tomto roce komunisté mimochodem „rehabilitovali“ 28. říjen 1918) v Lidové demokracii nebo ve Svobodném slově, aniž by se tam změnila jediná čárka.

V ústavní vyváženosti obzvláště vynikal garant seriálu Jan Němeček, v Historickém ústavu šéf přes 20. století, podle kterého Československo po roce 1945 doplatilo na postavení mezi dvěma velmocemi, které – místo aby spolupracovaly – začaly se hádat, takže představa Československa jako mostu mezi Východem a Západem vzala (díky velmocem) za své. Cha cha. „I přes dílčí kompromisy se bývalí váleční spojenci, jež k sobě poutala nutnost porazit Německo a Japonsko, začali od sebe vzdalovat a směřovat ke konfrontaci po známém Churchillově projevu ve Fultonu 5. března 1946 a neméně razantním Stalinově projevu z 9. února 1946,“ napsal Němeček v LN 30. května 2015.

Churchill tedy 5. března Sověty nakopl a Stalin „pak“ 9. února kontroval. Ve skutečnosti je ale jakákoli posloupnost zcela jedno, protože Američané v tom byli za osmnáct a Sověti bez dvou za dvacet, což Němeček demonstruje na jejich vměšování do „svobodných“ voleb roku 1946: ve volebních dnech začaly přesuny „sovětských vojenských kontingentů mezi sovětskými okupačními zónami v Rakousku a Německu, přerušené teprve po protestech československé vlády.“ Na druhou stranu podle Němečka na volby „negativně zapůsobil v únoru 1946 ilegální odvoz německých dokumentů tzv. štěchovického archivu Američany z ČSR“ (!). Podle Němečka tudíž „země v tak strategickém postavení, jako bylo Československo ve střední Evropě, a při své skromné velikosti těžko mohla spoléhat, že zůstane stranou zájmu velmocí. Záleželo na tom, kdo a jak tento zájem uplatní. A bez ohledu na interes Velké Británie či USA na středoevropském prostoru, silnější karty v tomto směru držel Sovětský svaz.“ Au jau. Může něco tak blbého vykládat dějiny 20. století, vůbec jakékoli dějiny? V Historickém ústavu Akademie věd České republiky zřejmě ano.

Lidové noviny seriál uvedly rozhovorem s Němečkem, ve kterém se historik pustil do kolegy Portmanna a jeho interpretace roku 1945: „Věřím, že kolega Portmann své názory na vědeckém poli blíže vysvětlí, zejména pak právě ta slova, ‚že to nebylo jen osvobození, že šlo zároveň i o násilnou okupaci‘. Ta slova neodpovídají historické situaci Československa na jaře 1945 (pokud nejsou tyto názory brány optikou československých Němců, kteří spojili svůj osud s osudem nacistického Německa),“ neopomenul akademik připomenout fakt, že Portmann není Čech, takže tím to je zřejmě z pohledu AV ČR odbyto.

K tomu můžeme položit pár otázek: Chovali se Sověti k Československu jako ke spojenecké zemi, kterou pomohli osvobodit? Stejně jako v poraženém nacistickém Německu začali na území Československa demontovat zařízení továren a odvážet je do SSSR, bez řečí si přivlastnili uranový průmysl a podobně jako v nacistickém Německu posílali na východ i zásoby surovin, kterých se Rudá armáda v Československu zmocnila – vše to Moskva prohlašovala za válečnou kořist, která jí právem patří. Pochází „válečná kořist“ z dobytého nebo osvobozeného území?

Ačkoli se čs. exiloví politici dušovali, že hlavní slovo bude mít v poválečném vývoji domácí odboj, který na svých bedrech nesl celých šest let veškerou tíhu nacistického teroru (na rozdíl od Beneše a spol. v Londýně a Gottwalda a spol. v Moskvě), Sověti jednoduše domácí odboj „zatrhli“: Česká národní rada, reprezentace domácího protinacistického odboje byla na základě intervence Moskvy zlikvidována. Vměšuje se takovýmto hrubým způsobem spojenec do vnitřních záležitostí osvobozené země?

Anektovala Moskva nejvýchodnější část čs. státu Podkarpatskou Rus jednoduše tím, že ji vojensky obsadila, Československu jako spojenci? Sovětská vražedná komanda SMERŠ (Směrť špionam) na výsostném československém území svévolně zatýkala československé občany v rámci spojenectví? Rozhodovala Moskva o diplomatickém zastoupení třetích zemí v Československu z titulu protektora nebo spojenecké země? Chovali se tak snad Američané, kteří osvobodili západní Čechy? Co se týká v tisku probíraného znásilňování žen, byli to Sověti, kdo se v některých oblastech Československa chovali ve vztahu k ženám jako na dobytém území. Atd. atp.

RA nedorazila do střední Evropy osvobodit tamní národy z nacistického područí, ale s porážkou třetí říše instalovat s pomocí domácích komunistů, moskevských pátých kolon, sovětské satelity, zatímco západní spojenci chtěli umožnit osvobozeným národům, aby si ve svobodných volbách své věci uspořádaly samy (viz Deklarace o osvobozené Evropě, kterou měli Sověti od začátku za cár papíru). To je cela zásadní, diametrální rozdíl mezi osvobozením ze strany západních Spojenců a obsazením, či okupací východní Evropy ze strany stalinského Sovětského svazu. V AV ČR to ale dodnes nevědí.

Babylon č. 2/XXIV

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Petr Placák
Petr Placák
český spisovatel, textař, historik a publicista
Další články autora