Další dílo sochařky Anny Chromy bylo opět darováno Praze. V areálu Hudební fakulty AMU v Praze byla odhalena socha Franze Schuberta, jak je u autorky obvyklé, opět figurativní plastika. A reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Pedagogové i studenti napsali protestní dopis, žádající její odstranění. Pokračuje tak ostrý boj české odborné veřejnosti proti zaplevelování města díly této autorky.

V kontextu uměleckého sochařství a veřejného prostoru je Anna Chromy velice kontroverzní postavou. V Praze můžeme na veřejných prostranstvích najít jejích soch několik, a to i v samém historickém centru v těsné blízkosti Stavovského divadla či na Senovážném náměstí. Od začátku (2002) provázejí umístění jejích soch protesty kunshisoriků a výtvarníků napříč celou společností. Odborníci odsuzují její prvoplánové až kýčovité ztvárnění postav většinou mýtického charakteru. Je takové sochařské fantasy. Její „Plášť svědomí“ vedle Stavovského divadla se v mnoha jiných podobách vyskytuje v díle Anny Chromy na různých místech světa, tento symbol použila dokonce už i na jednom ze svých obrazů z roku 1982.

Anna Chromy se narodila v roce 1940 v Československu, na konci války se však rodiče přestěhovali do Vídně. Malířství studovala až koncem 60. let ve Francii, kam se přestěhovala se svým manželem. Pohybovala se v prostředí bohémských umělců, což ji velice učarovalo. Z té doby se také datuje její osobní přátelství se Salvadorem Dalím, který podle vlastních slov její dílo velice ovlivnil. A dle mnohých nejen dílo, ale zejména jeho prezentaci a reklamu.

Anna Chromy byla totiž až do roku 1992 především malířkou, až těžké zranění po autonehodě způsobilo, že nemohla s malířstvím pokračovat. Tehdy přišly na řadu sochy. Díky jednoduché strategii „darů“ se umělkyně vyhýbá jakýmkoliv výběrovým řízením či uměleckým soutěžím, kde je vybírán objekt na veřejné prostranství. Tím, že autorka přes svoji agentku sochu prostě daruje, město či instituce ji ze slušnosti většinou přijme a umístí podle přání autora. Tímto způsobem umístila své sochy již v mnoha městech Evropy, jako jsou například Athény (dar Olympijským hrám) či Salzburg.

Turistům se její sochy většinou líbí, často se fotografují vedle jejích roztančených figurek, tak podobným strnulým pouličním umělcům. Jen škoda, že právě sochy Anny Chromy se tak pro ně stávají typickými pražskými pamětihodnostmi.

Kýč (z něm. Kitsch) je druh umění, které se snaží sentimentálně zapůsobit pomocí jednoduchých, přehnaných emocí. Ty se snaží prezentovat jako velkolepější, než ve skutečnosti jsou. Často je označován za nízké umění. Toto označení se začalo používat v 19. století jako odpověď na zájem o přehnané a melodramatické umění. Kýč v umění je tedy značně spjat se sentimentalismem v umění. Z hlediska vizuální stránky je obecně označení „kýč“ chápáno pejorativně, jelikož naznačuje, že se bude jednat o nevkusné, okázalé a pokleslé dílo. 

 

Kateřina Valentová
Kateřina Valentová
Další články autora