Expert na etiketu a někdejší mluvčí Václava Havla v rozhovoru pro Svobodné fórum vzpomíná na bývalého prezidenta a srovnává, jaké to bylo v 90. letech a jaké je to dnes. Říká, že žijeme v nejlepší době a nemáme si na co stěžovat, otevřeně kritizuje Zemanovo nevhodné chování, kvůli kterému měl podle něj jednoznačně abdikovat, komentuje i společenské přešlapy a politický byznys plán Andreje Babiše a doufá, že u nás nakonec zvítězí něco jako kolektivní rozum.  

Jedenáct let jste byl Havlovým mluvčím. Když teď řeknu jeho jméno, co se vám vybaví jako první?

Pokud bychom to měli brát takhle emotivně, protože tady jde spíš o pocity, tak bezpochyby smutek nad tím, že už tady není. Spousta lidí, a já mezi ně patřím, ho postrádá, protože byl přece jenom takový pevný bod, který nás dokázal orientovat v tom, jak se dívat na některé problémy. Václav Havel, když byl malý chlapec, tak jednou dostal od tatínka a od maminky na Vánoce kompas. A byl šťasten, protože, jak vyprávěl, pořád věděl, kudy jít, kde je sever. A jednou ten kompas ztratil. Vzpomínal na to jako na příhodu z dětství, kdy najednou ztratil tu jistotu, ten svůj kompas, který měl stále u sebe a o kterém si vysnil, že ho někam vede. Ale on byl pro nás mnohé tím kompasem, který nám určoval směr. On dokázal vzdorovat těm konjunkturalistickým a populistickým tendencím, jaké prosazují současní politikové vůči Číně, dalajlamovi, Tchaj-wanu, Tibetu… To jsou všechno věci, které se postupně po jeho smrti začaly rozmělňovat a začal vyhrávat pragmatismus, že byznys je víc než zásadový postoj. Václav Havel nám chybí. Říkají to všichni.

Myslíte si, že se česká společnost od té doby ubírá k horšímu?

Těžko říct. Hodnotit společenský vývoj můžeme až s nějakým odstupem. My jsme v tom, co právě prožíváme, příliš zaangažovaní, abychom řekli, zda je to dobře, nebo špatně. Navíc, kdo je tím arbitrem nad vůlí občanů? Prezidentem si zvolili Miloše Zemana. To je samozřejmě hrubá chyba. Ale kdo může těm lidem říct, že by měl být prezidentem někdo jiný? Já se nemůžu pasovat do pozice nějakého super arbitra, který bude říkat polovině národa, že se rozhoduje špatně. Tuhle pozici nemá nikdo z nás. Ale bezpochyby jsme se v řadě věcí odchýlili od ideálů, se kterými jsme na začátku 90. let vstupovali do budování nového státu. Myslím si, že za tu dobu jsme opravdu vykonali veliký kus práce, je tady fungující veřejná správa, komunální správa je na vysoké úrovni, lidé žijí lépe, než si žili kdykoli předtím, ekonomika se zotavila natolik, že prosperujeme, patříme mezi nejvyspělejší a nejstabilnější země v Evropě. V řadě parametrů můžeme být spokojeni.

A přesto nejsme.

Ano. My nebudeme spokojeni nikdy. To asi souvisí s jakýmsi vrozeným pesimismem Čechů, s jakým nazírají na svět. Když se podíváte na lidi na ulici, tak se všichni mračí a jsou naštvaní, ačkoliv si nikdy nežili líp než dnes. Vzpomeňme si, co musely prožít generace našich rodičů, prarodičů, jaké hrůzy. Co musely dělat děti, když přišly ze školy, musely pracovat. Dnes se starají jen o zábavu a legrácky. Myslím si, že k nespokojenosti nemá nikdo důvod. Patříme mezi 10 % nejbohatších zemí na světě. Když projíždíte třeba Filipíny, tak vám ta bída tam trhá srdce, ale oni se usmívají, jsou šťastní.

Jestli to právě není v nastavení těch hodnot.

Je to přesně tak.  Je to o hodnotách, které máme zkrátka nastaveny jinak. I v politice se začínají projevovat tendence, které by nás v 90. letech nenapadly.

Jako například?

Jako třeba různé populistické skupiny, které právě kvůli té latentní nespokojenosti a naštvanosti národa dosáhnou najednou raketových úspěchů. To byly třeba Věci veřejné.

Nebo ANO?

Nebo ANO. To je stejný případ. Je to jakýsi byznys plán, který si skupina podnikatelů nebo jeden podnikatel vezme za svůj a zatouží kromě toho všeho, co už má, po tom posledním, co ještě nemá, a to je moc a možnost rozhodovat. Já si dobře pamatuji, když jsem byl na Hradě, jak mi telefonovali různí bohatí byznysmeni. Měli rolls-royce a zlatý bazén a prosili mě: „Nemohl bych být pozván na tu státní recepci 28. října?“ A já jim říkal: „No, nemohl, vy jste se snad nějak zasloužil o rozvoj České republiky? Tedy kromě svého osobního byznysu přirozeně. Platíte asi daně, to je v pořádku, ale jinak?“

Jenže tehdy byla jiná kritéria.

Byla. Do politiky se nedostávali lidi proto, že měli hodně peněz. Ale dnes ano. Dnes i způsob vedení volebních kampaní záleží na tom, kdo má více peněz. Ten vyhrává. Dříve volební kampaně přece jenom odrážely jakési ideje. Dneska je to práce agentur, které odezírají nálady obyvatelstva a do těch se musí co nejpřesněji trefit. Pokud se jim to podaří, jejich klient se stane politikem.

Jinými slovy: my jim úplně parádně skáčeme na lep.

Absolutně. Dneska už politické strany nejsou tím, čím odjakživa bývaly a co je jejich základní charakteristika. Tedy, že jsou to lidé, které spojuje určitý světový názor. Tady o žádném světovém názoru, třeba v případě ANO, nemůže být ani řeč. Jde jen o to získat ty hlasy. To je taktika catch-all, urvi všechno, která začala v okamžiku, kdy vstoupila do volební kampaně televize. Jakmile se televize stala nástrojem ovlivňování voliče, tak v tu chvíli už nešlo o ideje, šlo o to budovat co nejvíce hlasů. Pořád to ale ještě mělo nějakou souvislost se světovým názorem. Bohužel, dnes už o žádné postoje nejde. Já třeba nevím, co si ANO myslí o zahraniční politice.

To neví nikdo.

Ne. To opravdu neví nikdo. A myslím si, že rozhodují tak ad hoc. A totéž byly Věci veřejné. Ten jejich vývoj byl symptomatický a naprosto průkazně ukazoval slepou uličku těchto seskupení v politice. ANO zatím, díky své masovosti, stále prosperuje.

Dokonce jejich preference stoupají.

Protože těží z té naštvanosti a trvalé neukojenosti českého voliče, který nebude ukojen nikdy, a proto bude hledat každého mesiáše, který mu bude slibovat, že bude líp. Ono je to i velmi jednoduché. Slibem nikoho neurazíte.

Jak se tedy vrátit zpátky? Nastoupili jsme nějakou cestu, o které jsme si před chvílí řekli, že nevíme, zda je dobrá, či špatná, tak to nebudeme hodnotit, ale co kdybychom se rozhodli, že po ní dál nechceme jít, tak co s tím?

Musíme spoléhat na to, že existuje něco jako kolektivní rozum. Takhle to říkal Václav Havel. Například při přímých prezidentských volbách vždycky existovalo strašné riziko, že si obyvatelé budou chtít zvolit Karla Gotta nebo Marka Ebena. Avšak v žádné zemi, kde je přímá volba, se to nikdy nestalo. Nikdy nevyhrál zpěvák nebo televizní moderátor, ačkoliv to jsou nejoblíbenější lidé celého národa, tak se nestali nikdy prezidenty. Když tedy pomineme Venezuelu a podobné případy. Takže je tady něco, co to filtruje a reguluje. Vzpomínám si, jak se kdysi při amerických volbách objevil miliardář, který se jmenoval tuším Perot, a ten měl všechny možné preference a byl to obrovský boháč, který vrazil do kampaně neuvěřitelné peníze, a přesto nakonec v posledním kole vypadl.

Je otázka, jak to bude teď s Donaldem Trumpem.

To je přesně ten typ chlapa, který už má všechno, a tak jediné, co si chce ještě pořídit, je pracovna v Bílém domě. Já doufám, že tohle v Americe nevyjde, že se stane prezidentem politik, protože je to do jisté míry profese a každý amatér, kterému se to zalíbí, by neměl uspět jen proto, že na to má, aby si zaplatil skvělou agenturu. Věřím tedy, že i u nás nakonec ten kolektivní rozum bude hrát roli a že tento byznys plán nebude fungovat, doufám, že je to dočasný jev v politice, který bude časem vytěsněn. I když, kdo ví…

Všechno se mění. Vy jste například v jednom rozhovoru říkal, že jste na Hradě pokaždé povstali, když do místnosti vstoupil Václav Havel. Myslíte si, že to bylo hlavně jeho osobností, že vzbuzoval takovou úctu? Panuje to i teď na Hradě stejně, že všichni vstanou, když vejde prezident Zeman?

Ano, to jsme dělali, protože vstoupila hlava státu, a my jsme to prostě takhle brali. Jak je to teď, to nemám tušení, ale nedělám si moc velké iluze o tom, jaká tam panuje atmosféra a respekt k hlavě státu. Víte, Václav Havel byl velmi neformální člověk. Nevyžadoval žádné obřadnosti a na svět vysoké politiky si musel hodně zvykat. Ale protože měl dobrou výchovu, byl z dobré měšťanské rodiny, tak uměl vybraně stolovat, uměl se perfektně obléknout, zavázat si kravatu na několik způsobů, a proto mu nedělalo problém včlenit se do takového světa.

A kromě toho měl vás. Když by se schylovalo k faux pas, tak jste to byl vy, kdo řekl „pozor“. Ve své knížce jste popisoval příhodu, když chtěl například v Brazílii vyjít z pokoje v šortkách, ale vy jste ho zastavil.

Ano, já jsem pečoval o jeho image na veřejnosti. Hlídal jsem, aby ta autorita úřadu, kterou tvoří jedna jediná osoba, nedostávala na frak tím, že by byl třeba prezident vídán v situacích, které by byly nedůstojné. Samozřejmě, Havel byl plnoformátová osobnost a nebylo možné ho sešněrovat jenom do formální stránky věci. Takže já jsem stavěl jeho image na čtyřech pilířích. Zaprvé, důstojná autorita hlavy státu. To je ten člověk, který nás reprezentuje v zahraničí, který rozumí zahraniční i vnitřní politice a který je na summitech oblíbený a všichni si s ním chtějí potřást rukou. Potom druhý pilíř, to byl bojovník za demokracii, člověk, jenž nám přinesl demokracii, který nás osvobodil a který byl vůdčí osobností toho pohybu, který přivodil pád komunismu ve střední a východní Evropě. Zatřetí: dramatik. Uznávaný po celém světě. A čtvrtý pilíř, to byl ten bezvadnej chlap, který přijde do hospody na Ořechovce a dá si s chlapama pivo a pokecá o jejich problémech.

Když některý z těch pilířů dostával šrámy, například prezident udělil nepopulární milost, tak v tu chvíli jsem musel vyzvednout jiný pilíř, aby v tom byla rovnováha, aby vždycky stál pevně.

Václav Havel nebyl ale jen oblíbený…

To je pravda, spousta lidí ho už v druhé polovině devadesátých let neměla ráda.

Proč?

Protože do něj projektovali jako do symbolu revoluce své naděje a svá zklamání. Oni zvonili těmi klíči přece proto, že věřili, že „ode dneška bude líp a teďka to bude všechno jinak“. Konečně budou šťastní! Jenomže jim podnikání nevyšlo. Utekla někomu žena. A zhroutila se iluze. Vždyť ten chlap z toho balkonu jim sliboval štěstí, a ono to nenastalo! Spousta lidí pak cítila frustraci a zklamání a projektovali to do něj. Byl pro ně symbolem, že to nefunguje. Ne že by si řekli, že to prostě asi líp neumíme, nebo že máme zkrátka takový repertoár a omezený výběr reprezentantů, že si neumíme zvolit lepší. Nebo čím to je? Bylo jednodušší pracovat s tím symbolem.

Ale tohle přece přetrvává dodnes. Ta vidina, že to za nás někdo udělá. Nakonec, i to je část úspěchu ANO.

Jistě, to byl ten jednoduchý volební slogan, který se chytil: my to prostě uděláme, my to zařídíme. A lidi si řekli, koukej, vždyť ono to nemůže být tak složitý.

A je?

Já jsem těch deset let na Hradě sledoval Václava Havla, jak složité a obtížné jsou všechny kroky, které společnost musí učinit, aby se něco změnilo k lepšímu. To je prostě ledoborec, který, když chcete někam nasměrovat, tak otočíte kormidlem a až za půl hodiny se začne hýbat. Stát je tak proorganizovaný, že je to hrozně těžkopádný organismus. A představa, že teď to někdo změní, zítra, pozítří… to je naivní. Ne, nezmění nic. Notabene při všech těch vazbách, které tady jsou ještě na Evropu a ostatní státy světa.

Havel byl proslulý svojí zdvořilostí a slušností. Když se díváte na našeho aktuálního prezidenta, nemrazí vás z toho rozdílu?

Naprosto. Ten rozdíl je propastný. Olga jednou vyprávěla, jak Václav Havel kdysi dávno na Hrádečku, když venku mrzlo, donesl ven estébákům svařák. Takový byl. Když přicházel ráno na Hrad, tak všechny zdravil jako první, i uklízečky. Byl to slušně vychovaný muž.

Dovedete si představit, že by se za jeho éry stalo něco podobného jako loni v Hovorech z Lán?

Každý chlap občas řekne slova jako hovno nebo prdel, když si třeba upustí kladivo na nohu, od toho ta slova v jazyce existují, to je jejich účel. Ale to, co provedl Zeman v Hovorech z Lán, bylo na okamžitou abdikaci. Žádná hlava státu na celém světě a myslím, že nikdy v dějinách, nepronesla takové výroky jako on ve veřejnoprávním rozhlase v neděli odpoledne.

Jak je možné, že mu to prošlo?

Za prvé, je hrubá chyba, že tento člověk byl vůbec zvolen prezidentem. Zadruhé, nevím, proč se to vysílá živě, k tomu není žádný důvod, to je taková ambice rozhlasu, aby to měli autentické, no tak dobře jim tak, měli to autentické až dost. A za třetí, v okamžiku, kdy řekl poprvé to slovo, tak Honza Pokorný měl říct: „Pane prezidente, je neděle odpoledne, my jsme veřejnoprávní médium a já nebudu vystavovat naši instituci riziku obrovské pokuty od rady, musím ukončit tuhle relaci.“ Nechat ho takhle mluvit dál, nad tím zůstává rozum stát. To, že jde o hlavu státu, není argument, je to občan jako kterýkoliv jiný, nadán naopak vyšší odpovědností a autoritou svého úřadu.

Slyšel jste někdy Václava Havla říct něco podobného?

Nikdy. Ani v soukromí, naprosto nikdy. Když byly velmi vypjaté chvíle, kdy mu opravdu tekly nervy, tak maximálně řekl „do prdele“. Jinak nic. Ta noblesa, která tehdy na Hradě existovala, ta se vytratila.

Mnoha lidem to nevadí. Nakonec ani ta událost v Hovorech z Lán nebyla brána jako něco fatálního.

To mě překvapuje a přiznám se, že jsem z toho zmaten. Že ani po těch neuvěřitelných excesech, jako byly korunovační klenoty anebo Lány, tak že to nikterak nezvrátilo poměr v preferencích. Je to zvláštní. Co by ti lidé chtěli, aby ještě proved? Tak asi každý lid má takového vůdce, jakého si zaslouží.

A Zeman v tom není sám. Určitě jste zachytil před pár týdny na sociálních sítích, jak se ministr financí nechal na letním festivalu vyfotit při močení.

To je neuvěřitelné. Je mi líto, čeho jsme se dožili. Nikdo by neočekával, že tak daleko může dojít politik. To je přesně ono, čím se podbízí současná politika veřejnosti. Po mně taky chtěli Havla v šortkách a na pláži. A já jsem říkal: „Ne. Až přestane být prezidentem, tak klidně.“ Vidět dnes ministra financí, jak močí na veřejnosti, i když je částečné zakrytý, to je přece za hranicemi dobrého vkusu.

Kde je tedy ta hranice? Míra únosnosti? Vždycky se totiž posuneme o kousek dál, a postupně si tak zvyšujeme toleranci…

V tom je právě ten hrozný precendes, přesně to, co říkáte, v tom je ta hrůza Zemanových slov v Hovorech z Lán. Tahle slova byla tabuizovaná a jsou tabuizovaná záměrně, aby byla k použití v kritických situacích, kdy vám spadne kladivo na nohu. V okamžiku, kdy je použije prezident ve veřejném vysílání v neděli odpoledne v rozhlase, tak tím je vlastně odtabuizovává a ony se pak stávají běžnou součástí slovní zásoby a je možné, že řada lidí si to vyloží tak, že je vhodné je používat běžně. Proti tomu je ale třeba se energicky stavět. Já vím, že je to těžké a on má hroší kůži. Po té funkci toužil a dělal všechno pro to, aby ji získal, ale je to myslím, velká hanba.

Velká hanba se odehrála také loni 28. října, kdy režisér Robert Sedláček převzal státní vyznamenání oblečen ve sportovní bundě.

No vidíte, to je další jev, který je zcela bezprecedentní a který posunuje hranici, kterou jsme si kdysi nedokázali ani představit, a najednou jsme za ní. To je výjimečný exces, ale je v souladu s těmi trendy a souvisí to s otázkou etikety obecně. Všimněte si, že dříve měli muži a ženy rozvrstveny žánry různých situací a dokázali se podle nic obléci tak, že v něčem jiném se chodilo do práce, v něčem jiném do divadla, v něčem jiném ven. Dnes mají chlapi jeden takzvaný outdoorový oblek a v tom chodí všude, třeba i pro státní vyznamenání. A najednou zjišťujete, jak se to zploštělo, jak se setřely nuance a pestrost, která byla vždycky důležitým požadavkem etikety, jak je to primitivní a bez valéru.

Myslím, že vždycky se našel někdo, kdo se třeba pokusil o podobnou akci jako režisér Sedláček s mikinou, ale byly doby, kdy by ho byl někdo na místě zastavil.

To vidím jako velké selhání hradního protokolu, že v tomhle úboru toho člověka pustili dovnitř. Co dovnitř, ještě ho posadili na pódium!

A nakonec byl ještě na ten úbor, jak říkáte, vyznamenán.

Ano. Že prezident republiky připne nejvyšší státní vyznamenání na flísovou mikinu, a tím je vlastně degraduje, to je něco neskutečného. Nedivím se Janu Němcovi, že to vyznamenání vrátil. Prezident měl, jakmile tam toho člověka spatřil, zavřít krabičku a říct, ať si pro to přijde druhý den do kanceláře. Ale připnout mu vyznamenání na teplákovou bundu, to je degradace všech lidí, kteří to předtím dostali, a to si nezasloužili. Mimochodem, seděl tam rakouský kancléř Vranický, to je důstojný chlap, ten si určitě říkal, proboha, kam mě to pozvali? Musel si připadat jako v blbém filmu.

Kdy jste vy naposledy udělal nějaký společenský prohřešek?

Dnes! Vzal jsem si ve spěchu k proužkované košili proužkované sako.

 

 

Ladislav Špaček je český spisovatel, televizní novinář a moderátor, popularizátor společenské etikety a bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla. V současné době pořádá přednášky o společenské etiketě a komunikaci s médii. Je autorem několika populárně naučných knih o etiketě.

 

 

 

 

Šárka Adámková
Šárka Adámková
Redaktorka Svobodného fóra
Další články autora