Laureát bizarní Krameriovy ceny, kterou mu udělilo spolčo proruských webů, Jan Schneider, se ve svém článku z Parlamentních listů a převzatém serverem Neviditelný pes postavil proti společnosti Člověk v tísni. Nelíbí se mu, což nepřekvapuje, aktivita této společnosti proti ruským agentům u nás. Především ne internetová stránka protiztratepameti.cz.
Laureát Schneider vyčítá Člověku v tísni dvě věci, jednak že vyzývá k tomu, aby si lidé dávali pozor na pronikání ruského vlivu k nám a jednak se mu nelíbí, kolik peněz dostává Člověk v tísni ze zahraničí. Tím se podle něj společnost sama stává zahraničním agentem.
Ale ocitujme laureáta: „Webová stránka ‚protiztratepameti.cz‘, patřící ‚společnosti‘ (jak sama sebe nazývá) Člověk v tísni, avizovala jakousi aktivitu pod alarmujícím názvem ‚Vojáci odjeli, agenti zůstávají‘. V memorandu vyzývá občany, aby oslavili společně výročí odchodu sovětské armády z Československa tím, že budou široké veřejnosti předkládat fakta a příklady aktuální ruské intervence, která je výrazem nepřátelské politiky Ruska směrem k České republice i Evropské unii. Současně nabízí podporu těm jednotlivcům i organizacím, kteří budou mít zájem ve svém okolí o ruském vlivu informovat.“
Pak upozorňuje, kolik zahraničních peněz za tím vším stojí. Ve stylu Jakešova známého projevu „milion, dva miliony berou…“ vypočítává, kolik peněz dostal Člověk v tísni od různých dárců z mnoha zemí. „Němci se práskli přes kapsu a Člověka v tísni podpořili 72 milióny, Norové 13,5 miliony. Ani bratia Slováci se na to nemohli koukat a přispěli 3,5 milionem, Španělé 10 miliony a Švýcaři 25 miliony. I Světová banka vyměkla a poslala přes 20 milionů korun. Všichni ale budou mít co dohánět, neboť hujerovská Velká Británie poslala přes 105 milionů korun. Stydět se musí především Holanďané se svými trapnými 2 miliony.“
Krom toho přišly peníze z „EU, OSN, od české vlády, soukromníků a dokonce i od krajských a místních samospráv“. Ze zahraničí placená instituce to pak podle laureáta rozjela. „Mnohonásobný zahraniční agent, společnost Člověk v tísni, pak za tyto peníze rozjela hulvátskou kampaň, vyzývající občany, aby vyhledávali a udávali své spoluobčany, u nichž budou mít podezření, že ‚pomáhají zájmům Moskvy‘ a ‚nedovedou zaujmout principiální stanovisko k ruskému jednání‘.“
Došlo i na citace z Bible. Člověk v tísni se podle Schneidera „nechává inspirovat poúnorovým bolševickým práskačstvím, které obohacuje o prvky mccarthismu a posrpnové normalizace. Tím se chtě-nechtě připodobňuje svým skutečným vzorům, neboť jak se v jedné moudré knize praví, ‚po ovoci poznáte je‘.“ „Tato výzva k všeobecnému bonzování proto může oslovit jen ten všehoschopný společenský kal a chudáky duševně choré.“
Laureát Schneider, který právě dostal novinářskou cenu od poroty, kde seděl jeden rezident Stb, pak bývalý normalizační novinář a jeden zakladatel proruského webu šířícího konspirační teorie o 11. září, se samozřejmě sám za žádný kal a duševně chorého nepovažuje.
Problém Jana Schneidera je v tom, že ho sotva někdo může brát vážně, když se tak pilně angažuje na ruské straně. Záleží samozřejmě na tom, jaké je autorovo hodnotové východisko. Pokud vyjdeme z toho, že Rusové jsou hodní a žádnou zpravodajskou činnost nevyvíjejí, měl by pak Schneider pravdu, že jde o protiruskou hysterii, která zhoršuje vzájemné vztahy a slouží některým lidem jako zdroj obživy. Jenomže tomu může věřit jen naivka. Stačí se podívat na to, jak Rusové působí v jiných zemích. Po anexi Krymu nemůžeme žádné ruské ujišťování brát vážně. Lhalo se tu od počátku, třeba o vojácích, kteří tam údajně nebyli, aby je pak Putin slavně vyznamenal.
Schneiderovi se samozřejmě nemůže líbit, co se na stránce protiztratepameti.cz píše. Dočteme se tam třeba, jak silně je u nás ve spojení s jinými zeměmi obsazena ruská ambasáda, že nejčastějšími zahraničními vlastníky českých firem jsou právě Rusové. Kolik je jich doopravdy ani nevíme.
„Firmy, nejen ty ruské, evidujeme vždy podle první vazby. Těch s ruským majitelem tedy bude zcela jistě více, než kolik se oficiálně uvádí, i víc, než vychází z našich analýz. Když nějakou firmu v Česku vlastní ruský občan prostřednictvím firmy založené třeba na Kypru, už ho nedohledáme,“ říká analytička společnosti Bisnode Petra Štěpánová.“
V Memorandu na stránkách Proti ztrátě paměti se píše: „Současné kremelské vedení znovu vojensky intervenuje v místech, která považuje za své zájmové sféry. Vede nepřátelskou politiku směrem k Evropské unii a dlouhodobě se snaží oslabit její jednotu. V tomto případě nepoužívá moderní vojenskou techniku, ale tajné služby a masivní a sofistikovanou propagandu. Vměšuje se do vnitřních záležitostí suverénních států, podporuje populisty a xenofoby, kteří k naplnění takových cílů mohou přispět. Tuto strategii používá režim Vladimira Putina v celé Evropské unii a velmi výrazně i v České republice. Řada našich politiků přitom nepokrytě pomáhá zájmům Moskvy, mnozí další politici a osobnosti veřejného života nedovedou zaujmout principiální stanovisko k ruskému jednání.“
Podle Schneidera to vypadá, že Člověk v tísni nemá nic jiného na práci, než utrácet peníze na hledání ruských agentů, kteří podle něj zřejmě neexistují. Vlastní předmět činnosti organizace, totiž humanitární pomoc, zcela pomíjí. Jak Člověk v tísni uvádí: „Člověk v tísni podporuje 20 škol v provinciích Aleppo a Idlíb. V nich pomáháme 286 učitelům a 8150 žákům. Učitele školíme a platíme, poskytujeme jim výukové pomůcky, sestavujeme evakuační plány a vedeme kurzy první pomoci. Zajišťujeme také školní pomůcky a psychosociální podporu pro žáky, finančně podporujeme provoz školních budov a jejich opravy.“Člověk v tísni působí v 25 zemích světa. Bylo by zajímavé vědět, jak přispívá Rusko, krom tedy toho, že drží nad vodou diktaturu Bašara Asada.
Schneider vystupuje jako obhájce Ruska i tam, kde to působí dost směšně, třeba kolem kauzy Panama Papers, kde figurují i lidé u blízkého Putinova okolí. Všechno vyřeší tím, že celou věc bagatelizuje: „Úmyslné manipulaci (možná jen zdánlivě) nahrává fakt, že ačkoliv ruský prezident v dokumentech jmenován není, mnoho titulků začíná právě jeho jménem. Putin zná někoho, kdo je v panamských seznamech! Takže propaganda vystrkuje růžky – buď na samém začátku, nebo se připojila později. Nicméně protiruští propagandisté jsou dost jednoduší, oni to na sebe řeknou časem sami, jak to bylo, jestli byli iniciátory úniku, nebo se jen přidali cestou.“ (Parlamentní listy 6. 4. 2016)
Nejde ale o to, že „Putin zná někoho“, ale že ten někdo je třeba violoncellista Sergej Roldugin, který patří mezi prezidentovy nejlepší přátele. Roldugin je nejspíš jen nastrčenou figurou, za kterou stojí skutečný vlastník. Putinovo jméno v Panama Papers nikde nefiguruje. Tak hloupý ale ruský prezident není.
Tamtéž Schneider říká: „Podívejte se, kolik think-tanků se tu vyrojilo. Jaké mají rozpočty, kdo je platí? Respektive, kdo všechno je platí?“ Tak v případě Člověka v Tísni nebo České televize, což jsou také instituce, které laureátovi leží v žaludku, je celkem průhledné, kdo je platí. Kdo ale je skutečným vlastníkem třeba Aeronetu, který vesele šíří ruskou propagandu, to už je trochu záhadné. Aeronet čte přímo málo lidí, ale jeho vliv se šíří přes Facebook a jeho propagandě podléhají i jinak inteligentní, leč nepříliš kriticky myslící lidé.
Jaké může mít motivace bývalý signatář Charty 77, kterým Schneider je, aby dělal tak pochybné věci? Že se někdo chová jako ruský agent, nemusí nutně znamenat, že je ruský agent. Důvody mohou být třeba psychologické, když se někdo cítí zklamán vývojem po listopadu 1989, nebo prostě nemá rád americkou politiku, popřípadě chce být zajímavý a vypadat jako nezávislý a nekonformní myslitel. Může to být cokoliv jiného, to si každý musí vyřešit sám, pokud chce. Kopírovat úplně ve všem a přesně názory Kremlu je ale činnost, která je podivná. U někoho je to jasná osobní pomatenost, jako v případě „velitele“ Jiřího Vyvadila, u někoho je to hraní role užitečného idiota, jiný si tím kompenzuje svoje komplexy a pocit zneuznanosti a někdo další má v Rusku své ekonomické zájmy. A někdo je prostě jen blouznivec. Výsledek je ale tentýž. služebníčkování zaostalému impériu, odkud uteče každý, kdo může.
Služebníčkem se člověk stává nejen tím, co dělá, ale také tím, co nedělá. Že by se náš laureát (a všichni laureáti) někdy ozval proti pronásledování ruské opozice, připomenul vraždy novinářů, odsoudil porušování mezinárodního práva ze strany Ruska, to se neděje. Když to někdo udělá, trpí údajně rusofobií a putinofobií a je v žoldu tajemných sil. O to více se zdůrazňuje, že tu nechceme diktát ani Moskvy, ani Bruselu a Washingtonu, jako by to bylo to samé. Ti lidé se spoléhají na to, že mnoho lidí buď nikdy netrpělo žádným diktátem, protože neměli potřebu osobní svobody, nebo se nepamatují, jak to tady za vlády Kremlu a jeho místodržících vypadalo.
Jsou to smutné konce, když se člověk stává hlásnou troubou a všichni vidí, že je asi trouba. Jen on to nevidí.
