Leckoho mohlo překvapit, že se Jiří Paroubek vrací do sociální demokracie zrovna nyní. O co konkrétně mu jde? Vyjadřuje vstupem do ČSSD straně skutečně jen morální podporu, jak sám tvrdí?

Těžko. Paroubek se netají negativním postojem vůči současnému premiérovi Bohuslavu Sobotkovi; podle něj se bojí obklopovat silnými lidmi, protože má pocit, že by ho mohli mocensky ohrozit. Možná to souvisí s faktem, že se sám v minulosti už několikrát snažil do strany vrátit, ale tehdejší vedení, v čele se Sobotkou, jeho návrat odmítlo. Málokdo tedy dnes asi věří tomu, že načasování aktuálního návratu bezprostředně po krachu Sobotky v ČSSD je náhoda. Každopádně nikdo nemůže pochybovat o tom, že Paroubkovy cíle sahají dál, než jen k nějakým symbolickým vyjádřením podpory.

Paroubek si je velmi dobře vědom toho, že občané mají krátkou paměť. Je čtyři roky mimo vrcholnou politiku, na pozici předsedy vlády skončil před více než dekádou. Za tu dobu se toho v české politice odehrálo mnoho, mimo jiné fatální pád ODS, založení nové relativně silné strany či dvě úřednické vlády. V čele sociální demokracie skončil před 7 lety, poslancem byl do roku 2013. Pár let také vedl stranu LEV21, kterou sám založil, větších úspěchů se však nedočkala.

A někdejší předseda vlády teď spoléhá na to, že lidé už zapomněli na jeho populistické výroky, na důvěrné vztahy s komunisty, na CzechTek, na Kubiceho zprávu, která Paroubka v podstatě obviňovala z účasti na organizovaném zločinu a ze závažného zneužívání pravomoci, na vraždu Václava Kočky ml., kterou měl na svědomí Paroubkův blízký přítel (o němž Paroubek tvrdil, že ho nezná) Bohumír Ďuričko, na věčné tahanice s Mirkem Topolánkem a na dalších mnoho drobnějších kauz, které se okolo Paroubka v době jeho vrcholné politické kariéry točily.

Pokud si Paroubek myslí, že na to lidé zapomněli, má vlastně pravdu. Lidé skutečně zapomínají. Jak jinak si vysvětlit, že se stále častěji objevují hlasy, které přiznávají Paroubkovi naději pozvednout umírající ČSSD zpět k přijatelným číslům? Paroubek vycítil příležitost, teď, když je sociální demokracie na kolenou, a vrací se, aby se postupně a nenápadně dral zpět do struktur vedení. A třeba to s ním voliči přece jenom ještě jednou zkusí ve víře v to, že se možná změnil.

Nezměnil. Je to zahořklý, egocentrický a vysloužilý politik, který v každém rozhovoru účelově kritizuje, aniž by byl sám schopen poskytnout nějakou konkrétní vizi bez populistických argumentů. Vzpomeňte si, jak vypadal návrat do politiky u Miloše Zemana. V jednu dobu upadl do zapomnění a několik let o něm nebylo slyšet, aby se pak vrátil, ukázal údajnou novou tvář, nechal se zvolit a… zbytek všichni známe. Nedopadlo to dobře, a to ještě (možná zdaleka) není se Zemanem konec.

Paroubek tvrdí – a ještě dlouho tvrdit bude, než se vyškrábe výš a získá v ČSSD pevnou půdu pod nohama – že jeho vstup do strany je pouhou symbolickou morální podporou. Nemůžeme si ale naivně myslet, že se nebude snažit uvnitř strany postupně získávat větší a větší vliv. Konec konců dobře ví, jak ta strana funguje. Nejvyšší struktury ČSSD sice nyní tvrdí, že straníci o Paroubkův návrat nestojí, protože ještě stále cítí křivdu za jeho odchod a špínu, kterou po něm na ČSSD házel, ale pravdou je, že sociální demokracie by se ho teď v době svého rozpadu mohla pokusit využít jako zadní vrátka nebo poslední zoufalou možnost záchrany.

Do říjnových voleb už se to nestihne, kampaně jsou rozjeté a jen těžko by teď ČSSD zvládla postavit Paroubka do nějaké z ústředních politických rolí, takže do října bude asi skutečně plnit roli určitého morálního mostu mezi konzervativní ideou sociální demokracie a jejím „moderním pojetím“, které se tu snažil (často marně) prosazovat Bohuslav Sobotka. Ale nezapomeňme, že Paroubkovi je 65 let. Přesně tolik, kolik bylo Zemanovi, když se po letech vrátil do vrcholné politiky. A podívejte se na prezidenta teď; zdravotně to sice žádná sláva není, ale o ideologickém směřování republiky pořád rozhodovat umí, stejně jako umí republikou pořádně pohnout.

I Paroubek klidně ještě deset, patnáct let politiku dělat může. A rozhodně se popere o to, aby v rámci ČSSD nebyl jen řadovým členem. Bylo by konec konců zvláštní, kdyby se skutečně spokojil jen se symbolickou rolí ve straně. O to mu ale určitě nejde.

Miloš Zeman u voleb vítězí proto, že má voliče, kteří jsou nezlomní a velmi loajální. Andrej Babiš vítězí proto, že ho lidé považují za pozitivní změnu oproti tradičnímu establishmentu. Paroubek teď může svým způsobem splnit roli obojího – pořád má řadu zastánců, kteří si dodnes myslí, že po vítězných volbách v roce 2010 neměl odstupovat, a vyjadřují mu veřejně svou podporu, ale zároveň ho řada voličů může považovat za nahrazení současného establishmentu, přestože do něj neodmyslitelně patřil. Ale společnost na minulost, i na tu politickou (viz vzrůstající preference KSČM nebo právě Zeman), zkrátka ráda zapomíná.

Bylo by chybné zapomínat na Paroubka, podcenit ho a věřit tomu, že poslední slovo řekl před lety.

Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb
Další články autora