Mezinárodní koalici se podařilo zmírnit ohrožení ze strany Islámského státu. Větší část jeho uzurpovaného území již bylo dobyta. Přesto ale svět nad IS vyhráno nemá. Infekce fanatismu může totiž kontaminovat i další generace, které ještě nedospěly. Říká to Lenka Klicperová, která jako fotoreportérka a novinářka důkladně poznala život v Sýrii. V době občanské války ji s kolegyní Markétou Kutilovou navštívily opakovaně. V poslední době se věnovaly zejména ženám mrtvých džihádistů, aby mohly popsat způsob jejich myšlení. Nejzajímavějším poznatkem je, že děti, které muslimkám zbyly po jejich mrtvých manželech, zřejmě dospějí v nové bojovníky, protože vyrůstají v prostředí prosyceném nenávistí k euroatlantické civilizaci.

Přinášíme úryvek z rozhovoru s Lenkou Klicperovou.

Zajímáte se o ženy bojovníků. Jaké jsou?

Jejich ženy, to je kapitola sama pro sebe. V zásadě bych je rozdělila na tři kategorie. První kategorie jsou ženy, které prostě musely následovat svého manžela do Islámského státu. Nechtělo se jim opouštět svou zemi, ale jako konzervativní muslimky neměly stejně jinou možnost. V takhle konzervativním prostředí si žena nemůže dovolit jakékoliv výhrady vůči jednání manžela.

Druhou kategorií jsou dívky, většinou velmi mladé, které byly džihádistům prodány proti své vůli. Většinou je jejich rodina prodala islamistům za vysoký obnos, jejich rodiny většinou také patřily k IS. Tyto dívky byly také často vystaveny násilí ze strany jejich islamistických manželů a jsou to oběti, ne viníci.  A třetí kategorie, to jsou tvrdé džihádistky a oportunistky. Na ostatní ženy v Rakce se dívaly spatra, jako na někoho, kdo je člověkem druhé kategorie. Myslí si o sobě, že jsou vyvolenou sortou, šlechtou islamistů. Některé z nich byly také součástí ženské policie Chansa, což byl skupina žen, které patrolovaly v ulicích a dohlížely na správné chování ostatních žen. Některé působily jako tajná služba, jiné chodily kompletně zahalené s kalašnikovem přes rameno po ulicích Rakky.

Co je s nimi dnes?

Většina z nich nyní žije v táboře Ain Issa, nedaleko Rakky, společně s dalšími 17.000 dalších civilistů z Rakky, jejichž domovy byly zničeny během bombardování Rakky. Žijí tam s nimi i jejich děti. To je nejsmutnější kapitola. Vyrůstají jen v područí svých matek, které je neposílají do škol. Kurdské úřady tvrdí, že je k tomu nemohou nutit, pokud nechtějí. Co z těch dětí vyroste? Bez vzdělání, v totální frustraci uprchlického tábora, jejich otcové jsou většinou mrtví a skupina džihádistických manželek o nich mluví jako o mučednících. Rýsuje se tu nová generace potenciálních džihádistů. Ženy islamistů jsou většinou cizinky, hodně jich pochází z Kavkazu, zbytek vesměs ze severní Afriky. Evropanky z IS jsou jinde, v jiných detenčních zařízeních.

Vy jste spolu s vaší kolegyní s nimi natáčely dokument. Jaké to bylo?

Pro nás to natáčení bylo velmi náročné, musely jsme je s kolegyní umět přesvědčit, aby mluvily. Kurdské úřady je ani k tomuto nenutí. Bylo to jen na nás a moc nám pomohlo, že jsme s nimi mluvily rusky nebo francouzsky. To některé přesvědčilo, zvlášť rusky mluvící se na nás vrhaly a dožadovaly se záchrany prostřednictvím čečenského prezidenta Kadyrova. Viděli, že mluvím rusky, a myslely si, že to dokážu zařídit. A jak se s námi začaly bavit, už bylo napůl vyhráno. Ale je pravda, že mnoho žen nás taky poslalo velmi nevybíravě pryč. S takovým despektem v tváři, že na to do smrti nezapomenu.

S fotoreportérkou a šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země Lenkou Klicperovou připravujeme rozhovor do tištěného časopisu Revue FORUM. Březnové číslo vychází 12. března. Přeplaťte si jej ZDE!

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner