Globální politika si už v 19.století – tenkrát to ale ještě mělo do určité míry reálný význam – zvykla na to hojně používat různé termíny pro různé politické směry, názory, pohledy či proudy. Mezi ty nejznámější patří řazení na levici, střed a pravici, zažilo se také používání pojmů jako liberalismus či konzervatismus, jejichž výklad je ještě o to komplikovanější, že se celkem diametrálně liší stát od státu většinou podle toho, jakou má daný proud v dané zemi historii.

Jenže svět se mění. To, co v letech minulých sloužilo k užitečnému rozřazení několika proudů na poměrně úzkém politickém spektru, se dnes může zdát přežitkem. O pojmech levice a pravice se už delší dobu v západním světě hovoří jako o zastaralých a praxe skutečně ukazuje, že jejich význam přestává v době stále se rozrůstající svobodné politické scény fungovat. Jen skutečně málokterý politický subjekt se může chlubit přísným zařazením, aniž by se více či méně dotýkal protějšího směru nebo přinejmenším velmi flexibilního středu.

Čím složitějším a komplexnějším se svět a politika stávají – a u politiky platí, podobně jako třeba u lékařství, že se neuvěřitelně rychle vyvíjí a rozšiřuje – tím méně se zdá smysluplné pokoušet se politické subjekty nebo proudy dogmaticky jakkoliv definovat. Téměř každý proud nepochybně spadá větší měrou pod některé konkrétní paradigma a proti tomu protějšímu se spíše vymezuje, ale rozhodně už to neplatí zdaleka tak striktně, jako dříve v některých zemích s fundamentálním přístupem k politickým konfrontacím.

Proč by to ale mělo být důležité? Zdá se, že se vžil dojem, že zastánce určitého konkrétního a definovatelného schématu by se měl držet určitých definovaných mantinelů, protože v opačném případě může působit neukotveně, nejistě, nesebevědomě či snad nerozhodnutě. Přitom ve skutečném světě, který se nepohybuje jen v kruzích politických definic, to tak fungovat nemusí a obvykle nefunguje. Každý člověk, občan, politik či politolog může zastávat s klidným svědomím v různých oblastech různě orientované názory, tady pravicový, tam levicový, aniž by byl závislý na omezeném jazyce a jeho definicích. Lidská mysl zkrátka není černobílá jako definiční odlišnosti mezi levicí a pravicí.

Z pojmů a přiřazování sebe samých ke konkrétním neměnným strukturám se v zásadě stala celospolečenská obsese, prakticky každý se za „někoho“ považuje. Můžete však být duší liberál, levičák, konzervativec či pravičák, ale téměř není možné, abyste se identifikovali s plnou definicí těchto pojmů; můžete s některými z nich spíše jen více či méně sympatizovat. Také proto začaly vznikat různě kombinované proudy, populární je třeba konzervativní liberalismus, aniž by jej kdokoliv dokázal globálně definovat. Ale velmi často se děje to, že když se politik či strana ztotožňují s určitým proudem, tak sami sebe nutí do toho loajálně se s ním naplno ztotožňovat, i kdyby to mělo znamenat deformaci svých skutečných názorů ve prospěch „té naší“ ideologie a tedy i na úkor své vlastní individuality.

Domnívám se, že i to má svou významnou účast na tom, proč spolu rozdílné či opačné proudy většinou bojují, namísto aby kooperovaly. Zažila se představa, že kupříkladu levice a pravice stojí na politickém spektru na opačných stranách, a tak je nemožné, aby existovaly v harmonii a dokázaly se vzájemně dohodnout, dojít ke kompromisu. Ale důvodem je právě i to, že ukotvenost jednotlivých proudů je až nesmyslně přísná a dogmatická. Ať už je to způsobeno historií, vnitřním uspořádáním člověka jako zásadového tvora, nebo obojím, možná je to jeden z velkých lidských omylů.

Jsem přesvědčen, že levice i pravice mohou úspěšně a dlouhodobě fungovat pospolu. Jsem přesvědčen, že by tomu tak mělo být. Jsou samozřejmě krajní proudy, které se vzájemně už v jejich principu nesnesou, protože jejich obraz světa je zcela opačný a vzájemně neslučitelný. Ale umírněné proudy, politické subjekty s tradicí, které v Evropě i ve světě figurují v národních vládách po desetiletí, by spolu mohly spolupracovat. Jen by musely upustit od pocitu, že ono ztotožnění s jejich proudem je dogmatem, a pochopit, že spolupráce nejen v politice je o kompromisech.

Lidské ego je bezedné. Představa, že nesmíme upustit od svých ideových hranic, jinak bychom byli považováni za slabé, nás ovládá natolik, že je nám – resp. politikům – přednější politický boj, než snaha o pospolitost napříč politickým spektrem. Tím, jak je tato představa zdánlivě vzdálená, vzniká dojem toho, že je nereálná či snad dokonce absurdní. Přitom jestliže chceme politiku pluralitní, jestliže je politika stále funkcí lidu a nikoli slepým konkurenčním bojem o přežití, pak jsou kompromisy mezi rozdílnými proudy jediným reálným a efektivním řešením, které by mohlo politiku udělat, v tomto světě neuvěřitelně rozvrstvených a pestrých politických proudů, znovu skutečnější a snad i důstojnou.

Jaroslav Thraumb
Jaroslav Thraumb
Další články autora