Česká historie je dlouhá a pestrá. Zažili jsme tu už celou řadu politicko-společenských systémů, od něčeho, co bychom mohli považovat za jakýsi hybridní paternalistický konzervatismus, přes vpravdě totalitně orientovaný bolševický marxismus až po klasickou liberální demokracii, která v prvopočátku vycházela z ekonomické transformace a uvolnění negativních svobod. Z posledního zmiňovaného směru jsme se nenápadně přesunuli – i díky evropské globalizaci – k ještě snesitelnému liberalismu modernímu. Ale dnes se u nás, zase jako duchové starých časů, zjevují mnohé socialistické, nacionalistické, a dokonce i fašistické tendence, které, namísto aby byly přirozeně zpacifikovány liberální většinou, naopak sílí.
Nemůžeme říct, že bychom se měli špatně. Česká republika se letos znovu umístila mezi zeměmi s nejlepším indexem svobody slova. Naše negativní svobody, tedy ty, které nám umožňují konat bez vnějších překážek, jsou na úrovni dostatečné nebo přinejmenším přijatelné. Můžeme se sdružovat, můžeme říkat, co chceme, obecně v porovnání s jinými (zvlášť východními) zeměmi jako KLDR, Čína nebo Rusko nijak nezdráháme. V tomto smyslu bezpochyby jsme, třebaže s tím leckdo může hluboce nesouhlasit, zemí liberální.
To na první pohled vypadá jako národní idylka, na kterou bychom měli být hrdí. Jenže problém je, že vývoj indexu svobody slova se přirozeně mění spolu s historickým kontextem jednotlivých zemí. A zatímco celá řada ostatních států, které jsou na tom hůř než my, se v rámci dějinného vývoje neustále zlepšuje, u nás skóre stagnuje a nebo se rovnou zhoršuje. A to není dobrá zpráva.
Není se však čemu divit. Čistě politicky, byť politika je křehká a mění se ze dne na den, máme tady celou řadu poměrně pevných a ukotvených uskupení, která zcela reálně ohrožují demokratické hodnoty v českých zemích:
KSČM, která, jak se třeba nezdráhá přiznávat Marta Semelová, v rámci své vize připravuje návrat země k centrálnímu plánování a pseudosociálním utopickým jistotám blízkým původní komunistické ideologii;
SPD, krajně nacionalistická strana, která prakticky nemá žádný syrový volební program nebo vize zahrnující komplexní spektrum řízení státu a jejíž populisticky laděná filozofie stojí ryze na nihilistickém odmítání multikulturalismu;
ANO, hnutí, resp. politická strana, která se za politickou neoznačuje, ale je politickou víc než kterákoliv jiná v tom nejpejorativnějším smyslu, protože je jí vlastní elitářství, tendence k sofistikované kontrole nad občany či autoritářská deformace politických i lidských hodnot ve prospěch jednoho jediného muže.
Toho všeho jsme dnes svědky. V pořádku, přinejmenším právně je zcela přijatelné, že v liberální zemi může kdokoliv, kdo splňuje formální podmínky, založit politickou stranu a kandidovat. Na tom si liberálně pojatá demokracie zakládá. Horší je to, že všechny tyto strany mají nemalou občanskou podporu, která navíc neustále roste. A když už reálně hrozí vláda, a dokonce ústavní většina ve sněmovně, kde budou sedět politici účastni ve stranách s neliberálními a přísně vzato i nedemokratickými tendencemi, je něco zatraceně špatně. V nás.
Rád připomínám, že lidé často zapomínají. Přežili jsme tu – tedy někteří – krutý totalitní režim, jehož přinejmenším psychologické důsledky si s sebou poneseme ještě dalších možná padesát, možná sto let. A třeba se jich v našem genofondu už nikdy nezbavíme. Jeden by to považoval za výhodu, vždyť z negativních zkušeností si člověk vždycky vezme to dobré, poučí se a příště si dá větší pozor. Kéž by to tak fungovalo. Jenže člověk je nedokonalý. A ze snesitelného liberalismu, který ale přece jenom mezi lidmi vytváří propastné ekonomické rozdíly, hledá cestu skrze demagogická politická uskupení, jejichž sliby – většinou sociálního rázu – možná mají ohlušující zvuk, ale jejich cíle jsou mnohem křehčí a vypočítavější.
Jako tomu bylo za Adolfa Hitlera nebo Josifa Stalina.
Jistě, že ani liberalismus, a zvlášť ten klasický, není dokonalý. Ale jen liberální pojetí státu může, aspoň do jisté míry, dlouhodobě fungovat. Každá jiná ideologie, ať už z těch starých (socialismus, fašismus), nebo nových (neomarxismus, feminismus), byť její principy na pohled mohou znít bezchybně, má a vždycky bude mít tendence sklouznout k tomu, z čeho se nám v našich dějinách už několikrát velmi těžko a s trvalými důsledky utíkalo.
Filozof Daniel Kroupa nedávno řekl, že svoboda je jako kyslík. Dokud ho máme dost, nevíme o něm, a teprve když nám začne ucházet, lapáme po dechu. To je naprosto přesné. Doufejme, že teď, když český národ začíná pomalu, ale jistě lapat po svobodě, začneme se postupně probírat, než bude pozdě.