U příležitosti stého výročí Říjnové revoluce jsme mluvili s rusistou a překladatelem Liborem Dvořákem. V rozhovoru se dozvíte, proč Rusko potřebuje osvíceného diktátora, který by demokracii Rusům vnutil. Proč byla Říjnová revoluce nevyhnutelná a proč mají Rusové rádi tyrany, ale tyranie jako taková je nezajímá.

Sedmého listopadu 1917 v Rusku vypukla bolševická revoluce. V dnešních dnech si připomínáme její stoleté výročí. Bylo podle vás zhroucení carského režimu nevyhnutelné? Jakými chronickými neduhy trpělo carské Rusko?

Myslím si, že ten pád nevyhnutelný byl. Vše začalo revolucí v roce 1905, která vedla k omezení panovnické moci Mikuláše II., a pokračovalo debaklem v první světové válce, kdy ruská armáda prchala z bojišť a dodávala tak pro převrat potenciální bojovníky. Nerozpoutaly ji však pouze bolševické důvody, tedy snaha pokusit se naplnit Marxovy ideje. Zároveň v Rusku v té době existovala potřeba liberálního publika, kterého sice nikdy nebylo mnoho, ale pro Rusko bylo vždy velmi důležité. Potřebu Rusko konečně modernizovat cítilo velmi dlouho.

Jinými slovy byla tady ona bolševická parta, která znovu dokázala, že v Rusku dokáže o dějinných proměnách a zlomech rozhodnout velmi malé množství lidí, a to se opakuje dodnes. Zadruhé, tam ale byli liberálové, kteří by si bývali přáli, aby ten revoluční kvas počínající v roce 1905 vznikem státní dumy a vrcholící na konci války únorovou revolucí, právě touto revolucí skončil. Dnes bychom měli před sebou pravděpodobně jiný ruský stát, než jaký vidíme dnes, jenomže kdyby, jak známo, v historii neplatí.

Byl úspěch Říjnové revoluce náhoda? Lenin se do Ruska dostal oklikou v přestrojení. Měl strach, že jej zatknou. Týden před plánovanou revolucí vyzradili Zinověv a Kameněv novinám, co se chystá, jelikož byli k celé akci skeptičtí. Revoluce proto pro Kerenského vládu nebyla úplným překvapením. Rychlý úspěch ovšem poté zajistila dobrá koordinace ovládnutí jednotlivých sovětů a rychlý útok na Zimní palác.

Myslím si, že úplná náhoda to nebyla. Revoluční odhodlání oné mocné hrstky, které velmi rychle přerostlo v teror za občanské války a v dobách poté, bylo obrovské. Lenin navíc prokázal velký organizační talent. A nesmíme také zapomínat na osobnost Lva Trockého, který si s Leninem rozhodně nezadal, a to ani ve sklonu ke drastickým metodám řešení konfliktů. Klíčové bylo, že se bolševici dokázali rychle zmocnit Moskvy a Petrohradu. Během let občanské války už zemi prakticky opanovali celou. Přestože chovám velký obdiv k některým bělogvardějským generálům, tak v rudých bylo asi více odhodlání a na své straně měli i obyčejnější lidi, proto v rozhořčeném sváru v podobě občanské války také zvítězili.

Dokážete si představit, že by socialistická revoluce uspěla i v západní Evropě – Německu nebo Francii, tedy ve společnostech, na které Karl Marx socialismus v podstatě „ušil“?

Běžný člověk měl v těchto rozvinutých zemích práva a svobody, které běžný Rus neměl, přidávat se k revoluci by tak spíše neriskoval. Západ měl navíc o povaze ruské revoluce od začátku poměrně přesnou představu, měli jsme ji i tady v Československu. Leninovi koncept světové revoluce jednoduše řečeno nevyšel. Z toho je také vidět, že při všem svém vzdělání, inteligenci a organizačních schopnostech to byl také fanatik a fanatikovi se velmi často stává, že svůj pohled příliš zúží a není schopen uvážit mnoho dalších okolností.

Plamen se ale bohužel z jiskry nerozhořel…

Přesně tak. Lenin poté musel své představy redukovat a budovat socialismus v jedné oddělené zemi. Jedinou zemí bolševického světa přestal Sovětský svaz být až po druhé světové válce a převzetí vlády Komunistickou stranou Číny v roce 1949. Takže až zde se internacionála začala stávat realitou. Ne že by i v pozdějších letech, kdy svou ideologii exportovali do Afriky, Asie nebo Latinské Ameriky, nebyli od Leninova kýženého výsledku daleko, ale čím více se o to snažili, tím hlubší si kopali jámu, do které se nakonec Sovětský svaz i svalil.

Dá se říct, že socialistický režim v určitých aspektech navázal na režim carský? K tvrdým represím – vzpomeňme například krvavé potlačení revoluce z roku 1905, potlačení vzpoury děkabristů nebo vystěhovávání nepohodlných na Sibiř – docházelo již předtím. V různých etapách romanovské vlády se střídaly liberálnější a konzervativnější etapy. Mnozí historikové upozorňují na opakující se model života pod tvrdou rukou krutovládce. Rusové prý jinak neumějí žít. Linie se táhne od Ivana Hrozného k Vladimiru Putinovi.

Obávám se, že máte pravdu a že to takto od dob Ivana Hrozného opravdu je. Hodně se v těchto souvislostech mluví o Petru I., který byl car reformátor, ale na druhé straně to byl také krutovládce a okno do Evropy vystavěl na kostech stovek tisíc nevolníků.

S čím bych trochu nesouhlasil, je porovnání pozdně romanovského období s obdobím po převzetí moci bolševiky. Tendence k posílání do vyhnanství tam byla, ale pokud ti lidé nebyli vyložení zločinci, žili tam zcela volně. Z centrálního Ruska se museli pouze odstěhovat. Lágry a otevřené otroctví neexistovalo.

Jak se režim dokázal vykoupit z obrovského teroru dvacátých a třicátých let?

Vítězstvím ve velké vlastenecké válce. To je také historické datum, které je pro běžného Rusa naprosto nezpochybnitelné, zatímco Říjnovou revoluci podle poslední statistiky za významnou událost považuje pouze 7 % Rusů. A tady narážíme na něco, čeho jsme se už dotkli. Ruský národ má vztah k tyranům, ale tyranie jako taková je nezajímá. Stalin je pro ně velká figura, ale stalinismu jsou ochotni odpustit všechny hrůzy.

Nyní Stalinův kult znovu roste. Zcela odhalen a potlačen byl až v dobách perestrojky. Musíme si ale uvědomit, že poté proběhla divoká privatizace, která pro lidi znamenala velké rozčarování. Na tomto případu krásně vidíte, proč vždycky tak rychle končí jakýkoliv ruský liberální státotvorný proces. Liberálové si se situací nedokážou poradit a velmi rychle je nahradí nová verze autoritářského vládce. Gorbačova a Jelcina nahradil Putin, revolucionáře ze staré školy nahradil Stalin, Chruščova Brežněv.

Existuje do budoucna šance na změnu v podobě přetržení tohoto opakujícího se řetězce?

Moje kamarádka Petra Procházková před dvěma lety na nějaké debatě pronesla velmi zajímavou myšlenku – že Rusko by potřebovalo osvíceného monarchu, který by lid k demokracii donutil.

To by byl ale opět diktátor.

Ano, byl by to osvícený diktátor, ale jak se ukazuje, nositelé liberálních konceptů tam opravdu většinou nepochodí. Nepochodili ani reformátoři z přelomu 19. a 20. století, ačkoliv ekonomiku v letech 1913–1914 dostali na velice dobrou úroveň. Sovětský svaz této úrovně dosáhl až někdy v roce 1967. To znamená, ekonomicky a společensky to může fungovat, samotní Rusové ale liberalismus odmítají. Mají pocit, že jakmile není tvrdá ruka, začíná vítězit anarchie, matka pořádku. Proto se Rusko pohybuje v onom bludném kruhu.

Jedinou nadějí pro Rusko by podle mě byla spíše nějaká klika než jedinec, která by pochopila, že s tím zbytkem světa je lepší žít ve smíru. Podobně jako Gorbačov by světu znovu otevřeli náruč, ale museli by být rozhodnější a pevnější, než byl chudák Michail Sergejevič. Jeho snaha pouze reformovat socialismus byla lichá.

Vraťme se ještě k oslavám revoluce. Před několika lety zavedl Vladimir Putin 4. listopad jako Den národní jednoty. Oficiálně se slaví vyhnání Poláků z Moskvy v 17. století. Jde jen o to, aby Rusové nepřišli o tradiční den volna 7. listopadu?

Víte, já si vzpomínám na léta svého dětství a 1. a 9. květen a právě 7. listopad byly hlavní svátky, které si ruský národ bral za své. Zatímco 9. květen má v životě nové společnosti stejné, ne-li výlučnější místo než v sovětské epoše, tak 7. listopad naopak na důležitosti ztrácí. Vladimir Vladimirovič před několika lety řekl, že Lenin byl marná sláva ten, který vložil atomovou bombu pod základy ruského státu. A když to řekne prezident tohoto typu, tak to pro většinu národa zkrátka platí.

Minulý týden v Praze v rámci festivalu Kulturus přednášel ruský filozof Alexandr Morozov na téma „Co bude po Putinovi“? Jak byste na tuto otázku odpověděl vy? Jak Putinův režim jednou skončí?

Mám strach, že v tuto chvíli ruská společnost reformovatelná není, i když na druhou stranu je pravda, že Rusko je země překvapivých zlomů. Myslím si, že Putinův režim skončí buď přirozeně, tedy že se „gosudar“ dožije vysokého věku a do té doby bude stát v čele země, anebo je tváří v tvář současným ekonomickým obtížím možné, že zase přijde puč, stejně jako proti Chruščovovi v roce 1964. V dějinách Ruska se jedná o běžnou metodu, jak proměnit politickou realitu země, a ačkoliv se Putinův okruh nejbližších zdá být zatím loajální, vše se může kdykoliv změnit.

Vraťme se ještě naposledy do roku 1917. Jak se na Říjnovou revoluci dívali ve své době obyvatelé rodícího se Československa?

Musíme si uvědomit, že legie byly součástí mýtu o vzniku československého státu. Proto je evidentní, že lidé museli většinově tíhnout k výkladu podporujícímu bělogvardějce. Interpretace levice zde ale samozřejmě musela být také velmi silná.

Společnost byla tedy spíše rozpolcená?

Ano, přirovnal bych to v podstatě k dnešní situaci. Když z poměrně čerstvé statistiky zjišťujete, že 32 % obyvatelstva vyhovuje politik typu Vladimira Putina a že je zde segment společnosti, který se domnívá, že členství v Evropské unii je horší než případný příklon k Rusku, stydne mi z toho krev v žilách. Jak v podobných případech s oblibou říkám: Když tu nebude Evropská unie, nahradí ji Pražská gubernie.

Johana Kudrnová
Johana Kudrnová
Další články autora