Na zpravodajském serveru aktualne.cz vyšel pozoruhodný komentář Martina Fendrycha týkající se prvoinstančního rozsudku v kauze „vyzrazení zprávy BIS“ Janou Nečasovou a spol. a obdobných „profláknutých“ kauz“. Podle tohoto komentáře má v těchto případech „veřejnost o vině jasno a pozorně sleduje, jak soud dopadne“.

Veřejnost má podle Martina Fendrycha jasno např. v tom, že „vliv lobbistů (kmotrů) na ředitelku sekretariátu Petra Nečase, který umožňoval vykonávat přímý vliv na premiéra, potažmo na vládu, je těžko popřít“. Stejně tak má prý veřejnost jasno v případě „zneužití Vojenského zpravodajství, protože bylo před soudem doloženo mnoha nepřímými důkazy i expertním posudkem.“

V obou kauzách je „jasno“ veřejnosti poněkud překvapivé, protože na veřejnost se dostala pouze verze obžaloby a několik pikantních, avšak k meritu věci se příliš nevztahujících odposlechů. Část hlavního líčení navíc probíhala v neveřejném režimu. Zřejmě to však bude dáno mimořádnou prozřetelností veřejnosti a jejím příslovečným citem pro spravedlnost.

Podle pana Fendrycha proto „my víme“, ale soudkyně, která Janu Nečasovou v případě zneužití Vojenského zpravodajství nepravomocně zprostila obžaloby, „vědět odmítá“. Veřejnost tedy ví a má jasno, ale soud toto vědění odmítá přijmout a jako za fíkový list se „ukrývá za jiný právní názor“.

Poselství komentáře je jasné. Veřejnost má o vině obžalovaných v uvedených kauzách jasno a pozorně sleduje, zda se justice bude této očividné pravdě vzpírat a hledat si různé vytáčky, jako je např. jiný „právní názor“, než má veřejnost. Jen pokud rozhodne v souladu s  očividnou veřejnosti známou pravdou, získá si justice důvěru publika.

Myšlenky obsažené v komentáři pana Fendrycha by stálo za to uvést v praxi, což by sice vyžadovalo změnu trestního řádu, ale celé trestní řízení by to značně zlevnilo a urychlilo. První změna by spočívala v tom, že o vině obžalovaných by nerozhodoval soud, který často „odmítá vědět“ a „skrývá se za právní názory“, ale veřejnost, a to na základě všelidového hlasování.

Jak se totiž ukazuje, veřejnost má o soudních případech větší jasno než soudce, který byl u celého dokazování, zná spis i argumenty obhajoby, a přesto se „ukrývá za právní názor“. Hlasovat by se mohlo prostřednictvím SMS, což se již osvědčilo v případech talentových soutěží.

Další změnou by bylo zrušení zdlouhavého a jalového důkazního řízení, které by bylo nahrazeno informacemi médií získanými od policie či státních zástupců, které tato média následně zveřejnila.

V době konání procesu s Miladou Horákovou se na soud obracely různé pracovní kolektivy s peticemi žádajícími pro ni trest nejvyšší. Na tuto dobrou tradici by se mělo navázat a kolektivy morálně způsobilých občanů či samotní občané, kteří jsou morálně dostatečně na výši, by měli apelovat na soud ve věci spravedlivého trestu pro kmotry, tuneláře a korupčníky, kteří jsou rakovinou této společnosti.

Tyto kolektivy by také měly být přítomny u hlavního líčení, které by se za tímto účelem měly konat nejlépe na stadionech či jiných prostranstvích obdobného typu. K tomuto účelu by stálo za to zauvažovat, zda nezrekonstruovat Stadion Evžena Rošického, který má dostatečnou kapacitu na to, aby veřejnost mohla vidět výkon svojí spravedlnosti zblízka.

Jedině tak je možno dosáhnout toho, že veřejnost získá důvěru v justici. Pokud totiž justice nebude respektovat vůli lidu, nebude přísně trestat kauzy, o kterých má lid jasno, bude zpochybňovat legálnost odposlechů zveřejněných v novinách, či snad dokonce mít právní názor, který je založen na něčem jiném než na touze po odplatě, bude vždy existovat podezření, že je justice hloupá, neschopná či dokonce zkorumpovaná.

Komentář Martina Fendrycha je důkazem ještě jedné věci, a to té, že úkolem žurnalistiky již zřejmě není přispívat k právnímu vědomí občanů, ale naopak jejich již tak těžce pochroumanému pojetí práva zasadit poslední ránu.