Když se zdá, že nějaké vědecké objevy podporují náboženskou nauku, můžeme očekávat, že příslušníci takového náboženství se radují a stanou se přísnými empiriky. Říkají pak sobě i světu, že jejich víra je zakotvena v realitě. Jinak se chovají, když jsou vědecké výzkumy v rozporu s jejich předpojatými názory. To není žádné překvapení, člověk se nerad mýlí. Věda však nemá být předpojatá, věda, přinejmenším dobrá věda, nám vypráví o světě, jaký je a ne o světě, jaký bychom si přáli. To píše neurolog David Weisman v článku publikovaném na webu seedmagazine.com.

Autor uvádí, že navzdory jeho pochybnostem, neurologie není v hlubokém rozporu s buddhistickým učením. Neurologická věda nám říká, že pojímání věcí v jejich jednotě a pojímání naší mysli jako jednoty je iluze a že naše mysl není sjednocená a že vůbec sotva můžeme říci, že existuje.

Naše pocity jednoty a kontroly nad věcmi a sebou jsou dodatečnými představami, které se často mohou rozbít na oddělené části, jak ukazuje vědecký výzkum. To, co nazýváme myslí nebo Self nebo duše, je vlastně něco, co se velmi mění a je nejisté. Buddhisté říkají dost podobné věci a věří v pomíjivou a iluzorní představu o Já, které ve skutečnosti sestává z „pohyblivých“ částí. Jejich pojem pro já – Self je anattá, což se obvykle překládá jako Ne-já. Když budeme sledovat buddhistické uvažování o duši, je člověk bezprostředně zasažen nespojitostí mezi náboženským učením a vnímáním. Zatímco budhista medituje v chrámu o tom, že Self je jenom iluze, vidí to jinak, než když bude nakupovat a prožívá to samé jako my všichni.

Věci které cítíme, jsou ale podezřelé, je to něco, čím se neurologové zabývají každý den. To byl také případ pana Logoshe, o kterém teď bude řeč.

Panu Logoshovi bylo 37 let, když dostal mrtvici, bylo to měsíc po operaci kolene a nikdy jsme nenašli jiný skutečný důvod než triviálně vysoký cholesterol a kouření, píše Weisman. Byl ve stavu, kdy byl schopen dokonale rozumět, ale nebyl schopen říci jediné slovo a nejevil žádné známky pohybu pravé tváře, paže a nohy. Dali jsme mu jedinou léčbu, kterou jsme měli k dispozici pro cévní mozkové příhody. Tkáňový aktivátor plazminogenu, ale nebylo vidět žádné zlepšení. Na jednotku intenzivní péče šel v nezměněném stavu. Navazující CT vyšetření prokázalo, že mrtvá mozková tkáň byla naplněná krvi. Když tělo vstřebalo mrtvé mozkové tkáně, tak pozdější vyšetření ukázala velkou díru v levé hemisféře.

I když jsem si zoufal, utěšoval jsem se pohledem na mozkovou kůru. Zde byla škoda minimální a mnoho neuronů ještě přežilo. Byla by to tragédie i pro osmdesátilého člověka, který by měl afázii (ztrátu řeči) a v polovičním ochrnutí by měl strávit zbytek života. Ještě větší rána by to byla pro mladého člověka, který má pak před sebou desetiletí útlumu a snížené pohyblivosti.

Další den pan Logosh po probuzení začal mluvit. Z počátku byl schopen říci jenom „ano“ a „ne“ a potom poprosit o vodu a uměl říct „děkuji“, „jistě“ a „já“. Když jsme ho poslali na rehabilitaci, sotva byl schopen mluvit, ačkoliv byl stále schopen rozumět.

O rok později se vrátil do mé kanceláře se zvláštním požadavkem. Chtěl se stát řidičem a potřeboval můj posudek, který byl jen formalitou. Pouze nepatrně kulhal na pravou nohu a jeho hlas budil dojem, jako kdyby pečlivě volil slova. Případ pana Logoshe nám ukazuje, že jednota jazyka je pouze zdánlivá. Je ve skutečnosti dílem různých částí mozku, které se „posouvají“ a mění v průběhu času a které jsou rozděleny do receptivních a vyjadřovacích částí.

Zvažme, jak snadno buddhismus přijímá, že anattá není jednotná a neměnná. Je jako koncert neustálých emocí a změn myšlení. Naše mozky jsou roztříštěné a když nastane změna v kapele, tak to znamená že čekáme i proměnu hudby.

Jak se buddhismus mohl dostat tak blízko k pravdě? Mluvím tady jako outsider, říká autor, ale zdá se mi, že buddhismus začal s trochou empirismu. Možná že zakladatelé buddhismu byli předvědečtí, ale používali empirická fakta a vzali na vědomí přirozený svět. Slunce zapadá, vítr fouká do pole, příslušníci hmyzí říše se navzájem pojídají. Je tam neustálá změna – nestálost. Tuto nestálost nazývají aničča.

To se zdá být vhodné také pro popis přirozeného světa. Buddhisté neaplikují toto poznání na matematické pravdy nebo morální jistoty, ale někdy to chytře používají pro svou duchovní nauku, kde klíčovým krokem bylo překonání egocentrismu a uznání spojení mezi světem a lidmi.

Autor nepopírá, že jsou tu i rozdíly mezi buddhismem a vědou, například pojetí reinkarnace, ke které se nemůžeme vědecky vyjádřit, protože není nijak doložitelná. Poznamenává ale, že už během jednoho života prochází Já člověka různými proměnami, jako kdyby tady docházelo k reinkarnaci už během jedné pozemské existence. David Waisman se také vymezuje vůči západnímu uvažování, které vycházelo z pojetí nesmrtelné duše.

Nakonec konstatuje, že úspěchem buddhismu bylo aplikovat v pohledu na svět vědomí nestálosti lidí a jejich duše. Proto přešel od starověku až do moderní současnosti bez obav z nestálosti a neustálé změny.

Možná je toto vědomí jednou z cest, jak se můžeme vyrovnat s proměnlivým světem „tekuté modernity“, jehož jsme součástí.