Pokud na konci čeká ráj, nemůže být směřování ke smrti zas tak hrozné, soudí se obecně. Běžnou teorií je, že věřící lidé se méně bojí umírání. Má to ale jeden problém. Nebylo zatím solidně prokázáno, že by to měl věřící s myšlenkou na smrt jednodušší.
Jonathan Jong z Coventry University a jeho kolegové vyhodnotili stovky odborných článků na toto téma, které vyšly od roku 1961 do roku 2014. Práce zahrnovaly údaje o 26 tisíci lidech po celém světě. Podle badatelů pevná víra může skutečně snížit strach ze smrti. Nicméně záleží na motivaci víry. A také ateismus může zmírnit strach ze smrti, což zní nečekaně.
Nejdříve o těch, co věří. Vědci zjistili, že je mírný vztah mezi religiozitou a menším strachem ze smrti. Čím více byli lidé věřící, tím méně měli strach před smrtí, píší vědci v časopise Religion, Brain and Behavior. Bylo přitom jedno, jestli jde o víru v Boha, v posmrtný život nebo o náboženské chování jako je chození do kostela nebo pravidelné modlitby.
Výzkumníci ale zjistili rozdíl mezi lidmi, kteří náboženství praktikují z více praktických důvodů, jako je sociální prostředí, a těmi, kteří byli ve skutečnosti hluboce věřící. Hluboce věřící měli menší strach ze smrti, než tomu bylo v případě víry vynucené okolnostmi.
Ale také ateistům se žije s myšlenkou na umírání lépe něž lidem, kteří praktikují náboženství ze sociálních důvodů. Jedenáct z těchto studií testovalo, jak jsou na tom ateisté a hluboce věřící a na druhé straně lidé, kteří si nejsou jistí. Deset z jedenácti studií potvrdilo tezi, že máme jakoby křivku ve tvaru U. Na obou stranách nahoře jsou ateisté a silně věřící a mezi nimi ti, co nemají jistotu ohledně osudu po smrti.
Celkově však stovky zde hodnocených studií nedávají jasný obraz.  Polovina prací neukázala vůbec žádný vztah mezi religiozitou a strachem ze smrti.
Vědci soudí, že je tu také vliv odlišného chápání náboženství na různých místech. Většina studovaných dat pochází ze Spojených států. Data ze Středního východu a východní Asie byla v menšině, takže není prostudován vliv místních a kulturních podmínek. Vědci považují za velmi pravděpodobné, že hluboká víra a i pevné přesvědčení, že po smrti není nic, odnímá lidem nejistotu. Naopak ti, kteří nemají jasnou představu o tom, co je čeká po smrti, žijí s myšlenkou na smrt zvláště těžce.
Nicméně existuje i další vysvětlení, proč se ateisté zdají trpět myšlenkami na smrt. Možná, že byli vždy nebojácní a proto bylo méně pravděpodobné, že by hledali útěchu v náboženství, soudí Jonathan Jong.

K tomu se dá dodat: pokud jde o to, že lidé, kteří se k náboženství hlásí jen ze společenských ohledů, nepociťují na sobě jeho dopady, není tom nic zvláštního. Je otázkou, zda chození do kostela a formální příslušnost k nějakému náboženství může dodávat člověku jakékoli útěchy – a to nejen pokud jde o život po smrti. V podstatě je na místě otázka, zda se vůbec jedná o skutečné věřící, nebo jen účastníky náboženského provozu.

Zajímavější je tvrzení, že ateisty může uklidňovat jistota definitivního zániku člověka a to víc, než tak činí aspoň mlhavá a slabá víra. Živé bytosti před svým koncem totiž instinktivně unikají a brání se mu, pokud ho tuší.  Proč by měl být ateista výjimkou? Prozkoumat všechny zákruty lidské mysli ještě zabere nějaký čas.

 

Jan Jandourek