Kristýna Javůrková Bratinková si v roce 2010 založila oděvní značku Jakoby. Lehce ironickým názvem poukázala na jakousi troufalost, se kterou se pouští do navrhování oděvů, ačkoliv dokonale neovládá šití. To už dnes ovšem neplatí. Nadčasová minimalistická móda z přírodních materiálů, kterou vytváří, si našla příznivce z řad žen i mužů, neboť její oděvy se neřídí genderovými stereotypy. Často se jedná o univerzální unisexové kousky, jejichž úlohu definuje až samotný nositel. Butik Jakoby, který nyní sídlí na pražské Letné, se objevil i na stránkách prestižních amerických novin.

Jak jste se dostala k navrhování oděvů?

Studovala jsem střední grafickou školu, jenže pak jsem šla na praxi a zjistila, že v reálu je to o tom, každodenně sedět u počítače. A já věděla, že nechci být někde staticky uzavřená, že chci dělat něco v prostoru, v pohybu, sáhnout si na materiál. Jelikož mě zajímala móda, zkusila jsem se přihlásit na UMPRUM, ale samozřejmě to nevyšlo. Neuměla jsem totiž šít.

Móda vás bavila, ale prakticky jste s ní neměla žádné zkušenosti?

Přesně tak, bylo to takové mladické rozhodnutí, že něco zkusím a třeba to půjde. Ono to někdy paradoxně nejvíc funguje. A tak jsem se přihlásila na Vyšší odbornou školu oděvního návrhářství. Ještě předtím mě kamarádka narychlo naučila klasické základy šití a vyšlo to. Škola mi dodala obrovské sebevědomí v tom smyslu, že není potřeba řemeslo dokonale ovládat, jako spíš obsáhnout teorii a být tvůrčí. Na spolužačkách, které uměly perfektně šít, jsem pozorovala, že je to zároveň trochu limituje. Brzdilo to jejich kreativitu.

Ale přesto – neměla jste to o dost těžší, když jste se v podstatě všechno učila od píky za pochodu?

Byl to boj. Ze střihu jsem málem několikrát neprošla. Na dílně mě moc rádi neměli, vždycky jsem se snažila vymyslet to nějak jednoduše, zajímalo mě, jak to bude fungovat koncepčně, ne jen řemeslně. Nakonec jsem z té školy odešla a se spolužačkami jsme si otevřely vlastní studio. A tam jsem samozřejmě narazila. Na druhou stranu mě to donutilo si ty hodiny u stroje opravdu poctivě odsedět a řemeslo se naučit.

Souvisí to s charakterem vaší současné tvorby? Jakoby se profiluje jako značka minimalistických a jednoduchých oděvů.

Určitě. Zároveň jsem se vždy klonila k japonskému stylu, minimalismu. Vycházela jsem z osobního vztahu k módě, co mně se líbí, co mě baví. Aby člověk mohl být designerem, musí si především udržet svou vizi a jakousi lehkost.

Řídíte se módními trendy?

Kdybych tvrdila, že nesleduju trendy, nebyla by to úplně pravda. Člověk, co se zajímá o módu, je nějakým způsobem vnímá a zákonitě se ho to dotkne. Snažím se dělat věci, které jsou nadčasové, trvanlivé, které vydrží několik sezón. Jde mi hlavně o to, najít prototyp modelu, který bude fungovat a bude řemeslně i materiálně zpracovaný tak, aby dlouho vydržel.

V několika posledních letech už se v trendech trochu ztrácím. Přelomem pro mě bylo období před dvěma lety, kdy to dokonce vypadalo, že už značku dále nepovedu. Končila jsem školu (Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně – pozn. red.), otěhotněla jsem a umíral mi tatínek. Najednou mi to, co dělám, přišlo jako hrozně povrchní věc. Změnila jsem přístup k životu jako takovému a začala jsem hledat cestu, která by byla užitečná. Do svých posledních školních prací jsem začlenila principy recyklace, snažila jsem se neplýtvat materiálem, ohlížet se na ekologii. Objevila jsem biobavlnu a biobambus a rozhodla se pro celkový restart. Odjela jsem na stáž do Berlína k paní, která pouze upcykluje, a naučila se to řemeslo nahlížet jinak. Moc se mi líbil koncept, kdy ze starých nenošených věcí vzniknou zcela nové oděvy.

Je to směr, kterým se chcete ubírat?

Není to tak snadné. Tento koncept je úžasný a zajímavý, ale zároveň je to běh na dlouhou trať a není zrovna nejlevnější, protože to vyžaduje ohromné množství práce. Živit se jen tím je v tuto chvíli nereálné. Spíš jdu cestou postupného začleňování. Zatím jsme takto vyrobili pár kusů, většinou doplňky.

Myslíte si, že se móda v budoucnu zpomalí? Slow fashion, udržitelnost, recyklace, ekologie, to jsou dnes dost aktuální témata.

Podle mě je to jen další trend. Z každého trendu se část zachová, nabalí se na to jiná a jde se dál. Ačkoliv tento samozřejmě zasahuje do mnohem hlubších kontextů. Osobně se tomu věnuji pět let, ale konkrétní progres nevidím. Hodně se o tom mluví, pořádají se přednášky, lidi to zajímá. Jenže jak říká britská návrhářka a módní aktivistka Katharine Hamnett, lidé nechtějí vypadat eko, chtějí vypadat dobře. O tom ta móda je. Vypadat štíhlejší, mladší, šik. A to právě kolikrát s ekologií nejde dohromady. Když jsem v roce 2012 tvořila kolekci z biobavlny, narazila jsem na velké komplikace ve zpracování. Nejsou v ní žádné příměsi, které materiál nějakým způsobem upravují, aby splňoval funkce jako je elasticita nebo sytost barev. Nakonec jsem z ní vytvořila jen spodní prádlo a oděvy, které se dotýkají kůže, protože to bylo zajímavé například pro atopiky, nemocné lidi nebo děti. Reakce na tuto kolekci byly rozporuplné – část byla nadšená, část, především starší lidé, to vnímala jako zpátečnický krok.

V tomto roce jste se rozhodla uspořádat několik tematických workshopů. Jaký máte ohlas?

Skvělý, uvažuji, že bych se tomu časem věnovala mnohem intenzivněji. Už proběhl workshop na téma recyklace, kde jsme přešívali staré košile a denim, v brzké době chystáme téma dětské oblečení, o které byl velký zájem. Ze zbytků úpletů budeme vyrábět dětské tepláky a mikiny, a poté na ně našívat obrázky, které vytvořili moji spolužáci z grafiky. V plánu máme i workshop na téma výšivka nebo tkaní z proužků úpletu. Informace o konání jsou dostupné například na našich facebookových stránkách.

Váš butik se dostal i stránky prestižních novin The New York Times. V článku, který doporučoval turistům nejzajímavější místa v Praze, se objevila Veverkova ulice, ve které sídlíte. Konkrétně showroom Jakoby byl pak uveden jako jeden z pěti nejzajímavějších prostor…

Kontaktoval mě můj kamarád Milan Bureš, kterého oslovili z The New York Times, aby Veverkovu nafotil. Upřímně, zprvu jsem ani moc nevěděla, o co jde. Byla to vlastně náhoda, já tyhle věci přijímám, jak přicházejí, nederu se za publicitou. Ale najednou k nám do butiku přišly dvě Američanky a nakoupily několik věcí. Ptala jsem se jich, jak se o nás dozvěděly a ony, že z The New York Times. Američané pak chodili ještě celý týden.

Jak těžké je se na české scéně prosadit?

Já měla to štěstí, že jsem vždycky byla ve správný čas na správném místě. Vnímala jsem, co je dobré, byla trochu drzá, měla odvahu. Velkým problémem u nás je ale výroba. Zrovna teď čtu knihu od Kateřiny Tučkové, ve které píše o tom, jakou jsme bývali v dřívějších dobách textilní i oděvní velmocí. Dnes je výroba tou nejtěžší věcí. Já s tím bojuju, pořád sháním šicí posily. Jenže mladí lidé o řemeslo nemají zájem.