Publicista John Brubaker se na serveru entrepreneur.com zabývá tím, jak máme přijímat nenávist okolí, která je nastartována našim úspěchem.

Mnoho lidí možná nemá pocit, že jsou příliš úspěšný, ale úspěchem nemusí být jen objev léku na smrtelnou nemoc nebo vítězství v nějakém konkursu. Existuje i mnoho dalších úspěchů, které prožíváte ve svém všedním životě a které mohou být někomu trnem v oku.

Představte si, píše Brubaker, jak stojíte uprostřed přeplněného stadionu jste zcela ponořeni do soutěže a kolem vás je 100 000 křičících fanoušků a nejméně polovina z nich vám nefandí. Někteří z těchto 50 procent vás dokonce nenávidí a nejenom to, ještě vám dávají přesně vědět proč a jak moc vámi pohrdají. Možná budou trousit i nějaké nechutné poznámky o vaší rodině.

Každý den vstupujeme do své vlastní osobní verze tohoto stadionu a to třeba v takovém sportu, jako je podnikání. Těm lidem, kteří mají vůči vám negativní postoj a dávají ho okázale najevo, se říká hateři.

Pravděpodobně jich nemáte nikdy dost, tvrdí Brubaker a hned vysvětluje, jak to myslí. Oni totiž přímo souvisí s vašim úspěchem. Je přímá úměra mezi velikostí úspěchu a počtem lidí kteří vás nenávidí.

Odborníci vám řeknou, že pokud chcete dosáhnout velikosti, musíte být ochotni nechat se nenávidět. Můžeme na to pohlédnout ještě trochu jinak. Měli bychom nenávist milovat, protože to znamená, že jsme na správné cestě.

Každý, kdo dosáhl nějakého vrcholu, má své kritiky. I Steve Jobs je měl. Hateři jsou lidé, kteří si myslí, že znají cestu k úspěchu, ale nikdy se nedostali do letadla, aby se k němu sami rozletěli. Brubaker říká, že když napsal článek „Co mě chození s modelkou naučilo o chytání příležitostí“, byl nazván sexisticky prasetem a dalšími výrazy, kvůli kterým byla webová stránka zrušena a jeho email byl zaplaven zprávami od lidí, kteří soudili, že by jako sloupkař měl být vyhozen.

Další psali, že se jim ze čtení dělá zle, že se jedná o ztrátu času, že je to autor hloupý a podobně. To ostatně zná každý, kdo něco pravidelně publikuje. Záhy získá řadu pečlivých sledovatelů, kteří opakovaně sdělují, jak je autor hloupý a měl by být vyhozen, popřípadě by se měl odebrat do dolů a továren se konečně život něčím jiným, nicméně nevynechají jedinou příležitost si od něj pečlivě přečíst každou větu.

Autor soudí, že mít někoho, kdo vás nenávidí, je velká výhoda. Film Mlčení jehňátek sklidil negativní recenze a pak dostal Oscara. Magazín Rolling Stone dal albu Nirvany Nevermind jen tři hvězdičky, aby tam později připustili, že to je jedno z nejlepších dvaceti alb na světě. Stejně tak sklidili kritiku Zeppelin nebo Jimmy Hendrix, aby se později uznalo, ž negativní hodnocení bylo nejspíš omyl.

Nenávistné kritiky potřebujeme jako zpětnou vazbu, ale nesmíme ustrnout v tom, co říkají o naší práci. Nenávidící lidé jsou přirozenou součástí podnikání a nenávidí, protože sami to, co děláte vy, dělat neumějí, nebo nechtějí, nebo se bojí to zkusit. Jediný recept, jak se takovým lidem vyhnout, je to, že nebudete dělat nic, nebudete si dávat žádné cíle a zůstanete na místě. Pokud je někdo bude moc poslouchat, jen jim dodá ničivou sílu.

Tolik John Brubaker. To, co říká, je samozřejmě lákavé. Je to ale bezezbytku pravda? Co když se někdy naši kritici nemýlí? Tím lépe, většinou pravdu otevřeně řeknou spíše nepřátelé než přátelé. A když se mýlí, to je samozřejmě ještě lepší.

Máme v historii mnoho příkladů, kdy lidé byli talentovaní v nějaké oblasti, ale dopustili se osudových chyb. Napoleon byl geniální vojevůdce, ale při tažení do Ruska přecenil své síly. Hitler byl nepochybně velmi schopný. pokud šlo o získání moci pomocí demagogie a strhujících řečí, ale právě jeho neschopnost naslouchat kritice a navození atmosféry, že každá kritika jeho osoby a počínání se stala smrtelným nebezpečím, nakonec vedly k jeho ztroskotání. Stejně tak řada umělců dokázala mnoho vytěžit ze svého neuspořádaného života, ale jejich životní styl jim život zkrátil třeba až na polovinu, takže další díla už vytvořit nemohli.

V každém případě platí, že pokud našim hlavním cílem bude, aby nás lidé měli rádi, budeme nejspíš nešťastní, protože toho nemůže nikdo dosáhnout. Lidské zájmy jsou různé, stejně jako je různé jejich vnímání skutečnosti a citové a estetické rozpoložení, takže od určité hranice už další stoupence a obdivovatele získáváme jen velmi obtížně. Proto je potřeba soustředit se na věcný cíl a to jestli nás někdo má rád, nebo nemá, nechat stranou.

Podle psychologů prý lidé potřebují za den určitý počet pohlazení, aby byli uspokojeni. Na tom jistě něco je, ale pokud se soustředíme pouze na to, aby nás druzí hladili, nebude výsledkem zralá a sebevědomá osobnost, ale něco jako domácí mazlíček plyšáček, který bude nakonec všem spíše k smíchu.

Jan Jandourek