Večer 6. května 1937 se diváci a reportéři shromáždili na Lakehurst Naval Station v New Jersey, aby viděli na vlastní oči pohled na špičku tehdejší letecké dopravy. Německá vzducholoď LZ-129 – známější jako Hindenburg – se chystala na přistání. Měřila 250 metrů, což je trojnásobek délky Boeingu 747 a jen o něco méně, než měřil na délku Titanic. Hindenburg byl největší létající předmět, jaký kdy lidé vyrobili a to až do dnešních dob.

První experimenty s používáním vodíku a helia k zvedání dopravních prostředků pro lidi k nebi byly prováděny koncem 18. století, ale trvalo více než sto let, než se technologie stala životaschopnou pro komerční a vojenské účely. V roce 1900 zahájil Ferdinand Graf von Zeppelin novou éru se svou první vzducholodí tuhé konstrukce nazvanou LZ-1. Ačkoli LZ-1 byl jen částečným úspěchem, pozdější modely se zlepšily a Zeppelin byl nakonec pověřen vyrobit celou flotilu vzducholodí – která se stala známá jako zepelíny – pro německou vládu.

Během první světové války Německo používalo zepelíny k vedení leteckých bombardovacích kampaní nad Londýnem a Paříží jako hlavními cíli. Přestože tyto nálety nebyly zvláště ničivé ve srovnání s pozdějším nasazením velkých bombardérů, byly účinné pro šíření strachu.

Zepelíny se objevovaly bez varování, zatímco civilisté se v panice pokoušeli ukrýt. Winston Churchill odmítl hrozbu představovanou těmito „obrovskými měchýři hořlavého a výbušného plynu“, ale britským obranným prostředkům trvalo téměř dva roky, než našly správnou munici (výbuchy střídavých zápalných a výbušných nábojů), aby spolehlivě proti vzducholodím zasáhly.

Po válce se inženýři zaměřili na výstavbu vzducholodí pro dálkovou dopravu a zahájili první transatlantický let v roce 1919. Pouze o deset let později, v roce 1928, se zdálo, že éra obchodování s leteckými loděmi už skutečně začala. Po dokončení Graf Zeppelin vznikaly mohutné vzducholodi schopné přenášet desítky cestujících  s podobným luxusem, jaký poskytovaly zámořské parníky.  Graf Zeppelin vykonal i slavný let kolem světa. V roce 1931 vzducholoď pravidelně provozovat pravidelnou obchodní službu a zajišťovat nepřetržité lety mezi Německem a Jižní Amerikou.

V roce 1936 zahájila provoz ještě větší vzducholoď – Hindenburg. Během prvního roku provozu převezl stovky cestujících přes oceán mezi Spojenými státy a Německem a 7 cest mezi Německem a Brazílií. Potah vzducholodi byl pokryt barvou, která obsahovala hliníkový prášek, což jí dalo stříbrný vzhled. Jeho ocasní ploutve byly označeny svastikami nacistického režimu. Cestující na cestách mohli použít 25 kabin pro dva pasažéry, restauraci, bar a dokonce i kuřácký salonek, který byl pod tlakem, aby nedošlo ke vznícení hořlavého vodíku. Vodík se používal jako nutné zlo, protože nebylo možné obstarat nehořlavé helium.

Před osmdesáti lety se stal tento triumf inženýrství obětí tragédie. Na ocasní části se při přistání objevily plameny a zachvátily celé těleso. Hořící trosky dopadly na zem o několik vteřin později. Třicet pět z 97 cestujících a členů posádky na palubě a jeden člen zemské posádky přišli o život.

Celá katastrofa byla zachycena filmovým zpravodajstvím.

Přesná příčina tragédie není s jistotou známa, nejpravděpodobnější teorie říká, že šlo o výboj atmosférické elektřiny, který zapálil vodík. Uvažovalo se také o možnosti sabotáže, ale nikdy se to nepodařilo prokázat.

(S použitím materiálu z Britannica.com)

Jan Jandourek