Může mít někdo depresi a nevědět o tom? Zní to dost podivně. Jenže může. A dokonce se to může stát i člověku, který se depresí odborně zabývá. Na serveru psychologytoday.com o tom píše psycholog Seth J. Gillihan, který působí na  University of Pennsylvania.

„Hodně mé práce jako klinického psychologa se soustředilo na léčbu jedinců s depresí, takže jsem se naučil hodně o tom, jak to vypadá. A přesto, když jsem se před několika lety postupně dostal do svého vlastního depresního stavu, nepoznal jsem to.

Postupem času se u mě rozvinuly příznaky, včetně všudypřítomně negativního pohledu na sebe samotného jako ‚loosera‘. Při zpětném pohledu bylo zřejmé, že jsem uvažoval jako na depresivní osoba, ale v té době jsem tomu sebeznechucení věřil. Nakonec jsem si uvědomil, že ovládají mou náladu.“

Gillihan říká, že jeho zkušenost by někdo mohl popsat jako případ „dalšího psychologa bez sebevědomí“, a přesto nevěří, že by to byl celý příběh. Mnoho lidí, s kterými pracoval, popsalo podobnou slepotu k vlastní depresi:

„Dokonce ani lidé, kteří jsou nám nejblíže, si nemusí uvědomit, že jsme depresivní. Mohou mít pocit, že na tom nejsme nejlépe, ale přičítají to jiným faktorům.“

Jak je to možné?

„Deprese je skutečně odlišná od člověka k člověku. Dva lidé, kteří jsou v depresi, nemusejí mít společné žádné příznaky. Například Robin se může cítit opravdu na dně, trpí hroznou nespavostí, nedokáže sníst víc než pár soust, bojuje se soustředěním a je tak nešťastný, že zvažuje ukončení svého života.

Terry, na druhé straně, se necítí nijak zvlášť na dně, ale nemá o nic zájem, dokonce ani o činnosti, které si užíval. Spí dvanáct hodin denně, je stále strašně unavený a fyzicky zpomalený a cítí se naprosto bezcenný.“

Jakkoli se oba tyto případy liší, oba jsou případem velké depresivní poruchy. Závažnost deprese se může také hodně lišit, protože někdo není schopen fungovat a zvládat své povinnosti, zatímco jiný ano a ještě občas nahodile něco příjemného prožije. Je pravděpodobné, že mírnější formy deprese nepoznáme.

Deprese se postupně rozvíjí. Vývoj všech symptomů deprese, píše autor, může být jako růst vlasů, aniž by došlo ke změně den po dni nebo dokonce z týdně až týden. A pak se jednoho dne konečně podíváme na sebe samé a sotva poznáme osobu, kterou vidíme, protože se projevily kumulativní změny.

Různé příznaky deprese jsou také často rozptýleny v čase. Jednou je to málo energie, později zjistíme, že jsme častěji nemocní, než tomu bývalo. Pokud by se ve vašem životě objevilo několik příznaků deprese najednou, bylo by všechno mnohem jasnější.

Možná existuje nějaký zřejmý důvod, proč se někdo cítí být „dole“. Když čelíme velkým výzvám, jako jsou zdravotní problémy, bolestivý rozvod nebo ztráta zaměstnání, tak nějak očekáváme, že se budeme cítit špatně. Nemůžeme tedy nazývat naši reakci „depresí“, protože je přece přirozená. Nicméně tyto druhy ztrát jsou jedním z nejvíce konzistentních prediktorů deprese, protože ztrácíme spolehlivé zdroje odměny, angažovanosti a podpory.

Možná není žádný zřejmý „důvod“, proč být depresivní. Na druhé straně, naše nálady se mohou objevit bez nějaké příčiny, kterou bychom byli schopni identifikovat. Možná máme genetickou predispozici k depresi, nebo jsme citliví na sezónní změny. Nebo jde o změny v našem životě, které by mohly být klíčem k naší mizerné náladě, ale nevidíme to. „Například, jsme možná dostali lepší práci, což by normálně naši náladu zlepšilo, jenže jsme také nechali za sebou solidní skupinu přátel ve své staré práci a teď musíme absolvovat stresující dojíždění autem, zatímco předtím jsme mohli jet vlakem. Bez zřejmého spouštěče naší deprese je málo pravděpodobné, že ji poznáme, až přijde.“

Některé příznaky nemusí vypadat jako deprese. Často si myslíme, že osoba, která je depresivní, je smutná a přitom deprese nemusí zahrnovat smutek. Mnoho jedinců s depresí se cítí spíše otupělí, nebo ztrácejí zájem o věci, které si užívali, aniž by se něco zjevně změnilo v jejich emocionálním stavu. Může být také snadné přiřadit symptomy deprese jiným faktorům, protože deprese je jedním z několika možných vysvětlení. Například bychom mohli obviňovat stres z naší zvýšené chuti k jídlu a z problémů se spánkem a myslíme si, že naše snížené soustředění na problémy je zaviněno špatným spánkem.

Nechceme být považováni za depresivní, navzdory pokroku v posledních několika desetiletích je to stále hodně stigmatizující.

Pak možná nebudeme chtít rozpoznat naši vlastní depresi. Ceníme si své síly a odolnosti a deprese se prostě neshoduje s naší identitou. Proto můžeme hledat jakékoliv alternativní vysvětlení. Jaká se nám nabízí pomoc?

Poznat depresi jako to, co je, může být nesmírně užitečné, dokonce to může změnit náš život.

„Za prvé, deprese může ovlivnit všechny oblasti našeho života, což nám způsobuje pocit, že se všechno rozpadá: nespíme dobře, jsme podrážděni, naše motivace je pryč, nic už není zábavné a tak dále. Tím, že tyto boje máme pod jednou střechou, jsou mnohem zvládnutelnější. Spíše než patnáct problémů máme jeden a to se samozřejmě snáze řeší.

Za druhé, jakmile jsme problém pojmenovali, víme, jak s ním zacházet. Několik sezení s terapeutem má prokazatelně značný dopad na zmírnění deprese. Například několik týdnů kognitivní behaviorální terapie (KBT) má obecně velký vliv na symptomy deprese.“

Existují také léky, které se používají k léčbě deprese, z nichž některé mohou být dokonce stejně účinné jako nejlepší psychoterapie. Pro mnoho lidí může být deprese zvládnuta bez odborné pomoci, zvláště pokud deprese spadá do mírného až středního rozmezí a pokud existuje malé riziko sebepoškozování. Autor píše: „Podařilo se mi zvládnout vlastní depresi kombinací svépomoci, silné podpory od lidí, kteří jsou mi nejblíže a zapojení se do triatlonu. Existují také knihy, které mohou být velmi užitečné.“

Seth J. Gillihan uzavírá: „Bojujeme proti depresi. Nemusíte trpět – pomoc je k dispozici. A jako cokoliv jiného, vědět, s čím máme co do činění, je už polovina bitvy.“

(S využitím materiálu z psychologytoday.com)

Jan Jandourek