Symbol francouzské elegance, módní ikona a návrhářka, která vnesla do dámských šatníků svobodu a lehkost. Ale také žena, která se nechávala vydržovat od bohatých mužů a údajná nacistická kolaborantka. Osud legendární Coco Chanel je přinejmenším stejně zajímavý, jako byly její modely.

Svou přezdívku Coco, pod kterou ji zná celý svět, si vysloužila podle oblíbené písně z jejího repertoáru, když si v mládí přivydělávala zpěvem v nočním kabaretu. Vlastním jménem Gabrielle Bonheur Chanel se narodila v roce 1883 ve městě Saumur v západní Francii do chudé rodiny. Její dětství nebylo příliš šťastné, po smrti matky byla umístěna do klášterního sirotčince v Aubazine. Pro její pozdější směřování to však byla klíčová událost – právě zde totiž ovládla krejčovské řemeslo, ve kterém byla mimořádně zdatná.

Mimo talentu jí do vínku byla dána i směsice povahových rysů, které ji k úspěšné kariéře přímo předurčovaly – byla odvážná, ambiciózní, sebevědomá ale rovněž umanutá. Když po něčem toužila, neváhala využít všech možných prostředků, aby toho dosáhla. Například kapitálu svých bohatých milenců. Mladé Gabrielle nechyběl šarm a styl, mezi ostatními dívkami vynikala svérázným vystupováním, netypickým účesem a odvážnými módními kombinacemi. O movité nápadníky nikdy neměla nouzi.

První butik, v němž prodávala originální klobouky, otevřela v Paříži v roce 1910 s pomocí bohatého milence Etienna Balsana, jehož záhy opustila pro muže ještě o něco bohatšího. Arthur Capel zafinancoval módní salon, ve kterém Chanel navrhla první ucelenou kolekci dámského oblečení. Již od počátků kladla důraz na volnost pohybu, chtěla ženy osvobodit od nepohodlných oděvů a svazujících korzetů. Prosadila se lehkými košilovými šaty, jednoduchými střihy, do módy zavedla úplet, materiál do té doby používaný výhradně k výrobě spodního prádla. Inspiraci čerpala z pánského šatníku, z něhož převzala volné kalhoty, tvíd či nestárnoucí černobílou kombinaci. Mimo invenci disponovala i výbornou reklamní strategií – své modely prezentovala na sobě samé, pohybovala se mezi francouzskou smetánkou a její klientela se rok od roku rozrůstala.

V průběhu 20. let pod jejíma rukama vznikly hned dvě ikonické věci, které se těší vysoké oblibě dodnes – parfém Chanel N° a „malé černé“, přičemž v obojím si zapsala určité prvenství. Ve slavné vůni, na které spolupracovala s chemikem Ernestem Beauxem, bylo vůbec poprvé použito syntetické aroma. Černá byla do té doby zase výhradně barvou smutku, Coco Chanel ji však představila ve zcela novém světle – jako ideální barvu do společnosti. Magazín Vogue v roce 1926 popsal její kolekci malých černých jako „Chanel’s Ford“, což je přirovnání vskutku trefné. Fordův Model T je všeobecně pokládán za první široce dostupný automobil a o to samé se snažila i francouzská návrhářka v módě – učinit ji dostupnou pro všechny ženy, nejen ty movité.

Navzdory nelehkému dětství a tragickému úmrtí osudového muže Capela ji nejtěžší životní zkouška teprve čekala. Byť nikdy odsouzena nebyla, po druhé světové válce se musela vypořádat s nálepkou nacistické kolaborantky. Vysloužila si ji románkem s Hansem Güntherem von Dincklage, francouzským vyslancem říšského ministerstva propagandy. S cejchem zrádkyně odešla do Švýcarska, aby se v roce 1954 vrátila a znovu ovládla módní svět. Tehdy vznikl proslulý kostým jednoduchého střihu bez límce, ozdobený výrazným lemováním. V ikonickém kousku z vlastní dílny ve věku 87 let v pařížském hotelu Ritz i zemřela.

Stále aktuální je nejen její módní odkaz, ale i slavné výroky. Již klasické „neexistují ošklivé ženy, jen ty, které se neumí udělat krásnými,“ a „klíčem k dokonalé eleganci je jednoduchost,“ patří mezi ty nejcitovanější.