Vědecká fantastika již dlouho uvažuje o vesmírných osadách jako nevyhnutelné cestě k rozšiřování lidského působení a mluví se také o stavbě osídlení na Marsu. Někteří odborníci ale navrhují jednodušší cestu k dlouhodobému životu ve vesmíru: orbitální stanoviště poblíž Země.

Generální ředitel společnosti SpaceX Elon Musk uvedl loni na podzim na Mezinárodním astronautickém kongresu v Guadalajary v Mexiku, že by jeho společnost chtěla dopravit na Mars až jeden milion lidí. Prezentace se zabývala především raketovou technologií a nechala stranou to, jak kolonisté na místě přežijí a jak třeba budou vyrůstat děti v prostředí zvýšené radiace a nízké gravitace.

Dodavatel NASA a obhájce kolonizace Al Globus říká, že existuje „radikálně jednodušší“ cesta: velké, kulaté příbytky známé jako O’Neillovy válce, které se pohybují na oběžné dráze a otáčejí se správnou rychlostí, aby vytvořily pocit normální gravitace.

„Je těžké dělat věci na vzdálenost 50 milionů kilometrů,“ říká.

Takováto kolonie umístěná do ochranné bubliny magnetického pole Země by mohla vyřešit některé z biologických problémů, které by potkaly lidi na Marsu. Mohli by se soustředit na bezprostřední technické problémy vesmírné konstrukce a recyklace zdrojů. Navíc by to bylo blízko. Ať už potřebujete novou čističku na na oxid uhličitý nebo rychle uniknout, zabere vám to to hodiny a ne měsíce.

„Musk, ředitelství NASA, filmy, všichni předpokládají, že žít s jednou třetinou gravitace bude v podstatě totožné  jako s gravitací na Zemi,“ říká Chris McKay, planetární vědec z výzkumného střediska NASA Ames v Mountain View. „Máme však nulové údaje, které tento předpoklad podporují. Pokud se ukáže, že jedna třetina gravitace má na člověka stejné fyziologické účinky jako nulová gravitace, pak Mars není volbou pro dlouhodobou kolonizaci způsobem, jaký má na mysli Musk.“

Obhájci kolonizace očekávají, že se lidé budou přizpůsobovat tak, jak tomu bylo v minulosti. Prezident společnosti Mars Robert Zubrin srovnává usídlení na Marsu s usazením lidí na severní polokouli Země: „Vyvinuli jsme se v Keni. Mrazy by nechráněného člověka zabily během jediné noci.“

Princetonský fyzik Gerard O’Neill poprvé před desetiletími přinesl návrh, který nyní nese jeho jméno, a nenalezl žádné teoretické překážky pro vybudování kilometry dlouhých stanovišť, které by byly chráněny od ničivých sil, které zatěžují pozemské struktury.

Al Globus uvedl, že pracuje na plánech s jednodušším výchozím bodem, tedy válcem velikosti třetiny míle na nízké oběžné dráze, kde předpokládá pobyt stovek až tisíců lidí v prostředí relativně nízkého záření a s pozemskou pseudo-gravitací.

Nic ale není zadarmo, zvláště ne ve vesmíru. Pokud obavy o gravitaci a záření brání kolonizaci Marsu, nedostatek materiálu zase ohrožuje vznik orbitálních osad. Jeden takový O’Neillův válec by spotřeboval milióny tun materiálu. (Dnes umíne oběžnou dráhu jedním nosičem dopravit desítky tun materiálu.) Materiály přivezené ze Země by mohly stačit pro menší struktury, ale větší kolonie by nakonec vyžadovaly zdroje z Měsíce a blízkých asteroidů.

„Pokud chcete být méně závislí na Zemi, musíte vyvinout dopravní systém, který může získat měsíční materiály… To není nemožný úkol. To je jen obtížné, „říká Globus s charakteristickým optimismem kosmického inženýra. Kritici zase soudí, že je jednodušší planetu osídlit, než nějakou uměle vytvořit. V každém případě by kolonie jakéhokoli typu byly nejméně desítky let závislé na dodávkách ze Země.

Otázkou také je, kdo by se na takových místech usídlil. Mluví se o dvou typech osadníků. Byli by to podnikatelé a bohatí turisté. Pokud jde o peníze, „výlet“ na ISS stojí desítky milionů dolarů a společnost Virgin Galactic má zájemce, kteří chtějí pobýt pět minut ve vesmíru, v počtu asi šesti stovek.

Největší problém nakonec bude vysvětlit, proč by se takové podniky měly uskutečnit a jestli je hrozba pro život na Zemi a snaha rozšířit lidstvo do vesmíru dostatečná.

(S použitím článku z The Christian Science Monitor.)

Jan Jandourek