Když zmizí letadlo z radarů ve výšce přes 35 tisíc stop (10 668 metrů), znamená to obvykle další lidskou tragédii. Ta nejnovější, airbusu aerolinek EgyptAir na lince MS804 z Paříže do Káhiry, se mě dotýká o to víc, že, dá-li Bůh, budu za pár dnů na stejném místě.
Myšleno vysoko ve vzduchu. Bude to příležitost k pietnímu zamyšlení.
Dosud jsme nad Středozemním mořem mohli meditovat nad tím, kolik je asi pod námi přeplněných lodí s běženci mířícími do Evropy a kolik jich právě teď zápasí o život. Od čtvrtka vzpomeneme na ty, kdo ve spoji MS804 do cíle nedoletěli…
Tato část Středozemního moře má za normálních okolností, při letu do Egypta, svoje zvláštní postavení. Zde, jihovýchodně o Kréty, se začíná rodit naděje: vidíme světlo na konci tunelu – více než čtyřhodinový let se brzy začne chýlit ke konci. Ještě dosáhnout hranice Afriky – a pak už zbývá do přistání jen něco málo přes hodinu.
Našel jsem si ve svém deníku údaj týkající se jednoho z minulých letů do Marsy Alam.
00:25 … vzlet v Praze
01:25 … nacházíme se jižně od Sarajeva
02:23 … míjíme Krétu
03:15 … vlétli jsme nad africkou pevninu
04:25 … přistání v Marsa Alam
Bod naděje se propříště změní v bod vzpomínek. Znovu si uvědomíme, že potlesk po úspěšném přistání, kterým cestující odměňují piloty, má svůj hluboký smysl.
Článek vyšel na blogu Lubomíra Stejskala.