Český disident, politik a novinář Luboš Dobrovský působil také jako ministr obrany, kancléř Václava Havla nebo velvyslanec v Rusku. I proto velmi silně vnímá imperiální snahy Ruské federace. Těmi největšími problémy jsou ale podle něj nerespekt k Ústavě, politická negramotnost Čechů a absence morálky, která by měla stát nad zákonem.

Často zmiňujete, že se velmi málo hovoří o tom, že se někteří naši nejvyšší představitelé nechovají podle Ústavy. Jak bychom na to měli reagovat?

Vaše otázka míří přímo do středu věci, o které chceme rozhovor vést. Ještě předtím bych řekl něco, co považuji za velice důležité a na co často zapomínáme. Určitá část občanů tohoto státu dává zřetelně najevo svou nespokojenost s výkony našich nejvyšších politických představitelů. Nelíbí se jim jejich chování a lze říci, že se jim nelíbí ani jejich jazyk. Nemyslím pouze vulgarity, kterých se zřejmě zcela záměrně dopouští prezident Zeman, ale myslím i některé prozrazující lapsy, jako byl ten, který zazněl z úst premiéra v pořadu Otázky Václava Moravce (21. října 2018, pozn. red.). Hovořilo se o velmi kruté vraždě novináře na saúdskoarabské ambasádě v Istanbulu. Premiér na to řekl: „My s tím nesouhlasíme.“ Neřekl, že to odsuzujeme, neřekl, že se budeme i my snažit o to, aby se věc vyšetřila. Zatrnulo mi. Ten člověk neví, co říká!

A k tomu, na co se ptáte. Zdůrazňuji, že všichni politici, ať už s nimi souhlasíme, nebo ne, ať už vyjadřují naše hluboká přesvědčení, nebo naopak podle nás škodí naší zemi, se nestali politiky jen z vlastní vůle. Tu jsme podpořili my, občané, naší volbou. Hledejme tedy odpověď na otázku, co nás to v dané chvíli frustruje. Měla by to být naše politická negramotnost. S tím souvisí i to, kolika lidem poté vadí, že politici porušují Ústavu. 

A kdo ji porušuje? Především prezident republiky. Uveďme jeden takový příklad: premiér před nějakým časem předložil soupis jmen budoucích ministrů. Jednoho z nich prezident, ačkoli z Ústavy vyplývá jeho povinnost jmenovat každého, koho předseda vlády navrhne, nejmenoval. Důsledkem bylo, že jsme půl roku neměli ministra zahraničních věcí. Záskok, který dělal místopředseda vlády Hamáček, je něco naprosto neslýchaného, a to nejen ve stoletých dějinách naší zahraniční politiky a naší diplomacie, ale myslím si, že v Evropě vůbec. 

Jak měl premiér Babiš na kroky prezidenta Zemana reagovat?

Jeho povinností bylo postavit se proti prezidentovu nedodržení Ústavy ústavní žalobou. On to neudělal. A ten, který jako koaliční partner premiérovi navrhoval lidi, kteří mají být jmenováni ministry, se s tím ztotožnil a neudělal nic. Všichni tři tito představitelé porušují Ústavu způsobem, který zdá se být nenapravitelný. Myslím si, že porušování Ústavy je velkým problémem, ale ne jediným. Je tu také porušování pravidel dobrého chování. Nemyslím pouze vychování, ale dobré chování v politice. Po poměrně značných – co do počtu obětí i let – zkušenostech s komunisty je krok, kdy Babiš z Komunistické strany Čech a Moravy, z té strany, která se ve svém jednání nezřekla své minulosti, učinil základní záruku existence naší současné vlády, podle mého názoru jednání proti dobrému politickému chování. Tohle přece nemůže udělat nikdo, kdo myslí na minulost, kdo si je vědom všech těch strašných důsledků vlády komunistické strany v tomto státě a kdo si připomíná jejich oběti. Byly to oběti nejen v nemožnosti uplatnit se v životě tak, jak by to odpovídalo vzdělání a talentům lidí, ale byly to oběti na životech, tisíce lidí, kteří trávili dlouhá léta v koncentračních táborech, lidé, kteří byli neprávem odsouzeni k dlouhým pobytům v žaláři a byli také odsouzeni a popraveni. Byli to představitelé naší inteligence, byli to lidé, kteří svou tvorbou byli pokračovateli oněch hodnot, na kterých před sto lety vznikala první, masarykovská republika. Tím vším byla vytvořena situace, ve které jsme ztráceli povědomí o principech, na nichž tato republika stála. 

Domnívám se, že vytvořit koaliční vládu Babišovým hnutím ANO, s podivně vedenou sociální demokracií za podpory komunistů je morální zločin. To je stejně významné jako porušování Ústavy. Podle Masaryka stojí nad politikou morálka. A toto je naprosté opovržení morálkou.

Čím to je, že se stále zdá, jako by tohle všechno většině lidí nevadilo?

Nejspíš jsme v jistém smyslu málo politicky gramotní. Zdá se, že všechny nedostatky našeho politického života – a já jsem se zmínil jenom o některých – jsou naší veřejností jakoby neviděny. Jako by to nic neznamenalo, jako by se nic nedělo. Volební preference i odpovědi na otázku ohledně důvěryhodnosti těch, kdo se dopouštějí mravních zločinů, ukazují, že to téměř nikomu nepřekáží. Společnost nesměřuje k nápravě nebo alespoň k popisu toho, co se u nás děje a co nás neustále vyjímá ze současné demokratické Evropy a posouvá nás kamsi na její východní okraj. 

Jak v této souvislosti hodnotíte cestu předsedy poslanecké sněmovny Radka Vondráčka do Ruska?

Předseda sněmovny, aniž by se cítil povinován konzultovat s někým, kdo v dané chvíli reprezentuje naši zahraniční politiku – vláda nebo soubor náměstků z ministerstva zahraničí – odjede do Ruské federace a naprosto proti našim zahraničněpolitickým postojům jedná i s lidmi ze sankčního seznamu Evropské unie. Dává tedy najevo pohrdání tím, k čemu jsme se zavázali, na čem jsme se shodli. I my jsme přece Evropská unie! Toto všechno svědčí o dalším podivném chování našich nejvyšších politiků.

Jak moc nás to podle vás poškozuje v očích zahraničních partnerů?

Především by nás to mělo poškozovat v našich očích. Jestliže jsme se rozhodli být loajálními, aktivními členy Evropské unie, pak nám nezbývá nic jiného, což chápu jako samozřejmost, než dodržovat to, na čem se v Evropské unii shodneme. Když se to nedodržuje, znamená to, že vzniká určitá nedůvěra v naše politické slovo. Jsme tedy loajálními členy Evropské unie, nebo nejsme? Chováme-li se tak nesolidárně, jak se ukázalo například v otázkách migrační politiky nebo jak se chováme teď v otázce sankčních opatření, nemůžeme se divit, že francouzský prezident Macron se ptá, zda je úplně v pořádku, že jsme členy Evropské unie. Proč tam zůstáváme, když nedodržujeme to, na čem se shodneme? Naši politici vstupují do jednání v Evropské unii převážně s jediným slovem: veto. Nechceme. Jsme proti. To je právo našeho státu, ale jaké jsou důvody nesouhlasu? A hlavně: s jakými pozitivními návrhy jsme přišli, než došlo k vyvrcholení migrační krize? Přišli jsme s nějakým návrhem řešení? Ne.

V čem vidí Luboš Dobrovský východisko?

V čem dělají chybu ostatní politické strany?

Vidí ve vývoji naší společnosti také něco pozitivního?

Jaký vliv na aktuální situaci mají média?

Tohle a ještě mnohem víc najdete v aktuálním čísle Revue FORUM, předplaťte si jej ZDE!

Revue Forum Banner
Johana Hovorková
Johana Hovorková
Hlavní editorka deníku FORUM 24
Další články autora