Pro Polsko těchto dnů platí pořekadlo „my nebo oni“. Nic mezi.
Těžiště dnešního dění neleží v žádném vládním kroku jako takovém, ale v extrémní polarizaci tamní společnosti, která je záležitostí letitou. Obě strany jsou přibližně stejně radikální, nenávidí se a nemluví spolu. Užívají proti sobě ty nejodpornější zbraně. V polském tisku neexistují polemické názory v rámci jedné platformy. Buď jste vpravo nebo vlevo, buď jste anděl nebo ďábel, buď podporujete všechno nebo nic. Právo a spravedlnost jen přililo olej do ohně, když se místo hledání průniků a dialogu pustilo po osmi letech v opozici podle zásady „nezůstane kámen na kameni“ do kompletního překopání dosavadního fungování státu.
Je pravda, že to funguje.
Vláda zatím prosadila všechno až na úplný zákaz potratů. Ten ale požadovali aktivisté, vláda o něm nechtěla ani slyšet a nakonec se ho (stejně jako v letech 2005 – 2007) ráda zbavila. Jinak úplně všechno, což jí zajišťuje dostatečnou voličskou podporu. Každá rodina nově dostane na každé druhé a další dítě pět set zlotých a všem se sníží věk do důchodu, muži budou zase odcházet v pětašedesáti a ženy v šedesáti. To byly dva hlavní předvolební sliby.
Když se novináři z liberálního, čti protivládního, webu Natemat vypravili do jedné vesničky na východě Polska, dozvěděli se, že lidé jsou s vládou spokojení a co se děje ve Varšavě, to je příliš nezajímá. Video se navíc těžce nepovedlo, působilo spíš jako propagační spot Práva a spravedlnosti než jako demaskování něčí hlouposti.
Jenže „varšavské záležitosti“ ve skutečnosti prostupují celou polskou společností, včetně oněch spokojených vesničanů. Jiné pořekadlo, tentokrát pro něj netřeba chodit daleko, vypovídá o polské současnosti ještě lépe. Punkt widzenia zależy od punktu siedzenia, neboli to, kde se nacházíte, odpovídá tomu, co si myslíte. O čemkoliv. Pro různorodost není místo. Jako levicově orientovaný novinář prostě musíte krkolomně zkritizovat dávky pro rodiny a brzké odchody do důchodu, přece se nestanete zrádcem. A pokud jste konzervativec, nezbývá vám než mlčet, když vláda vytahuje tlející mrtvoly z hrobů, aby konečně potvrdila svoje teorie o Smolensku. Jinak budete považován za narušitele.
Malý příklad: vláda v posledních dnech schválila zásadní vzdělávací reformu. Třístupňový systém bude změněn na dvoustupňový, jaký máme u nás. Dosud polské děti po šesti letech podstawówki chodily na tři roky na gimnazjum a pak buď na liceum, technikum nebo do zawodówky, čili na gymnázium, odbornou školu nebo na učiliště. Po reformě je čeká osmiletá základní škola a pak hned středoškolské instituce. Gimnazja budou zlikvidována. Přestože se jednalo o programový bod, se kterým souhlasila většina Poláků a kvitují ho i odborníci, protože gimnazja jsou všeobecně vnímána jako sídla veškeré patologie, způsobené vytržením dítěte v kritickém věku z jeho prostředí a kolektivu, společenské klima v Polsku je natolik nesnesitelné, že všichni jsou podle zásady „punkt widzenia zależy od punktu siedzenia“ buď radikálně pro, nebo radikálně proti. Diskusí se už nikdo neobtěžuje. Komu tím prospějete?
V této atmosféře přistupuje vláda ke schválení ještě daleko kontroverznějšího zákona. Zbytečného a kontraproduktivního. Dosud si mohli novináři natáčet jednání sejmu kdy a odkud chtěli, chodili za politiky po chodbách a namísto tiskového střediska sídlili „na galerii“. Nově by měla každá redakce vytipovat dva své novináře, kteří by měli trvalý přístup do sejmu, zatímco pro ostatní by vzniklo tiskové středisko. Výjimku by měla veřejnoprávní média. Vláda tvrdí, že podobná omezení platí v Česku, Německu, Itálii, Francii, ve Spojených státech a samozřejmě i v Evropském parlamentu. To je sice možné, ale nač jitřit už tak zjitřené nálady?
Další vývoj v Polsku bude zajímavý. Před pěti dny Gazeta Wyborcza publikovala průzkum veřejného mínění ze začátku prosince, z něhož vyplývalo, že podpora Práva a spravedlnosti zůstala od voleb v podstatě beze změny – hlas by vládní straně dalo 36 procent obyvatel, Platforma se šestnácti procenty a Moderní se čtrnácti by měli co do koaličního potenciálu méně poslanců i jako jeden blok. Do sejmu by se pak dostala už jen strana zpěváka Kukize se sedmi procenty. Nejdůvěryhodnějším politikem zůstává prezident Andrzej Duda s třiapadesáti procenty podpory. Právo a spravedlnost by se tak znovu ujalo vlády i v případě předčasných voleb. Je ale pravda, že minulé vládě, potažmo prezidentu Komorowskému, se málo co tak vymstilo, jako právě spoléhání na průzkumy.
Zůstává také otázkou, jak by Polsko vypadalo potom, co by se jej ujali dnešní demonstranti. Jak totiž správně podotkl Bronislaw Wildstein, spojuje je jedině odpor vůči současné vládě. On motivuje bývalé antikomunisty podporovat výsady estébáků (vláda jim snížila penze tak, aby nepřevyšovaly průměrný důchod v zemi, proti čemuž před pár dny srdnatě protestovali) a kdysi „ultrakonzervativní“ katolíky zase právo na potrat. Díky němu pochoduje homofobní Lech Wałęsa, který před pár lety tvrdil, že by homosexuální poslanci měli v sejmu sedět za zdí, pod duhovými vlajkami homosexuálního hnutí, a hrdinský lídr Solidarity Władysław Frasyniuk zase stojí bok po boku postkomunisty Sławomira Broniarze. Ideové spory ustoupily nové ústřední linii polarizace.
My nebo oni. Pak se uvidí.