Zimbabwe jásá: třiadevadesátiletý diktátor Robert Gabriel Mugabe konečně rezignoval. Znamená to pro kdysi vzkvétající zemi, dnes sužovanou hospodářským úpadkem a všudypřítomnou korupcí obrat k lepším časům?

Jakkoliv je nadšení lidí pochopitelné, není jisté, jestli není předčasné. Je dobré si připomenout, že za pádem neoblíbeného prezidenta stojí armáda, která svého vrchního velitele spolu s policií a všemocnými tajnými službami po léta držela u moci. Armáda se otevřeně angažovala na straně Mugabeho ZANU-PF při volbách v roce 2008, které byly pro budoucnost země klíčové: kdyby nebyli po celé zemi voliči opozice často brutálními metodami zastrašováni, mučeni a vražděni, byl by se tehdy stal prezidentem Morgan Tsvangirai, bývalý odborářský lídr a předseda strany Hnutí za demokratickou změnu.

Po krvavých událostech, které předcházely druhému kolu volby prezidenta, nakonec raději odstoupil, aby řádění aktivistů podporujících za přímé účasti armády a policie stávajícího prezidenta ukončil. Popudem k nyní skoro překvapivě nekrvavému vystoupení armády byly tedy spíše jen dlouho doutnající rozpory uvnitř Mugabeho ZANU-PF.

Mugabe to už opravdu začal přehánět, když zcela zjevně připravoval jako svou nástupkyni vlastní manželku Grace, která je víc než o čtyřicet let mladší než on. Ta byla v posledních letech stále viditelněji po jeho boku a ačkoliv nemá žádnou politickou funkci, autoritativně se vyjadřovala k aktuálním politickým a personálním věcem.

K Mugabeho autoritě dosud přispívalo i to, že je dnes v Africe vlastně poslední úřadující hlavou státu, která vzešla z osvobozeneckého boje, navíc v patriarchální zimbabwské společnosti je hluboce zakořeněná úcta k starším. Mugabe tedy až do minulého týdne docela pevně držel v rukou otěže státu a zřejmě se spoléhal na dobře organizované ozbrojené složky a tajnou policii, která vždy tvrdě zasáhla proti každému sebemenšímu projevu neloajality ve státní moci.

S rozmařilou a panovačnou Grace to už ale zřejmě přehnal, k nelibosti válečných veteránů, kteří jsou asi jedinou silou, které se Mugabe musel obávat. Musel jim ustoupit už jednou, když začátkem tisíciletí reptali, že sice v roce 1980 porazili bělošskou vládu a osvobodili černošské obyvatelstvo, ale nic z toho nemají. Tehdy Mugabe začal s politikou indigenizace.

Dosud prosperující farmy, základ zimbabwského hospodářství, zabíral bez náhrady bílým farmářům a rozdával je válečným veteránům a funkcionářům své strany. Tímto způsobem si zavázal také armádní a policejní špičky, i čelné představitele justice.

Byl to však začátek konce prosperity, protože na farmách se ocitli lidé, kteří neuměli a nechtěli hospodařit, půda ležela (a leží) ladem, ze zemědělských dělníků se stal proletariát. Také poměrně rozvinutého průmyslu se dotkla indigenizace, hospodářství rychle upadalo, nejschopnější Afričané odcházeli a odcházejí do emigrace, hlavně do JAR a do Velké Británie. Závratná inflace se zastavila teprve když byl Mugabe nucen připustit jako oficiální platidlo cizí měny.

Dnes se v zemi platí americkými dolary nebo jihoafrickými randy. Mugabe si ovšem byl dobře vědom, že jen armáda ho může ohrozit. Za záhadných okolností uhořel v roce 2011 ve svém venkovském sídle (byla to jedna ze zabavených farem) vlivný osvobozenecký velitel, generál Mujuru, manžel viceprezidentky Joyce Mujuruové.

Tím se otevřela cesta k jejímu odstranění. Za tři roky byla obviněna ze spiknutí proti prezidentovi, zbavena funkce a vyloučena ze strany. Na její místo nastoupil Emmerson Mnangagwa. Na toho teď ale také došlo, Mugabe ho obvinil z neloajality a zbavil jej funkce, a to teprve 6. listopadu 2017. A to byla pro armádu asi poslední kapka. Netrvalo ani deset dní a tanky vyjely do ulic.

Bude tedy záležet především na armádě a jejím vedení, jak se situace bude dále vyvíjet. V příštím roce budou parlamentní volby a bude záležet na tom, jestli armáda připustí, aby proběhly svobodně a vedly ke skutečné demokracii. Zimbabwská opozice je po zkušenosti s tzv. vládou národní jednoty v letech 2009 – 2013, kdy ji Mugabe dovedl vmanévrovat do bezvýznamnosti, roztříštěná.

Bude tedy hodně záležet na tom, jak se změní vládnoucí strana ZANU-PF. Podle toho, jak její poslanci jásali při zprávě, že Mugabe rezignuje (projednávali právě jeho impeachment) to vypadá, že už se rychle změnila.

Rozvrácené zimbabwské hospodářství nutně potřebuje investice, ty však přijdou teprve tehdy, bude-li naděje, že země se stabilizuje a investoři se nebudou muset bát, že až jejich podnik bude prosperovat, vláda jim jej zabaví.

Autor vedl v letech 2008-2012 českou ambasádu v Harare, hlavním městě Zimbabwe

Luděk Zahradníček
Luděk Zahradníček
Další články autora