Andreje Babiše čeká na Slovensku další zkoumání jeho spolupráce se Státní bezpečností, která si ho vedla jako agenta s krycím jménem Bureš. Slovenský ústavní soud oznámil, že projedná stížnost Ústavu paměti národa (ÚPN) proti pravomocnému rozhodnutí slovenských soudů, podle kterých je šéf hnutí ANO v archivních svazcích někdejší československé tajné policie StB veden jako její agent neoprávněně. Ústavní soud jednání stanovil na 14. září. Neví se, jestli senát ústavního soudu během stání také vynese verdikt.
Doba už je taková. Prezident Zeman projevuje náklonnost k lidem, kteří jsou na seznamech spolupracovníků. Prosazuje Karla Srpa do funkcí a chce vyznamenat Jaromíra Nohavicu. Placený práskač Vojtěch Filip je šéfem parlamentní strany.
Při čtení seznamů je třeba vzít v úvahu, že za jmény a kategoriemi stojí samozřejmě individuální lidské příběhy. Je rozdíl mezi aktivním udavačem a někým, koho StB zlomila vydíráním nebo kdo podepsal závazek a pak se nějak z další činnosti časem vyvlékl. S rezervou je třeba brát i soudy, které spolupracovníky „očistily“, protože se tak stalo na základě svědectví řídících důstojníků, kteří trpí pozoruhodnou ztrátou paměti a příslušné složky byly rychle skartovány ještě před koncem roku 1989. Rysem doby také je, že se věnuje hodně pozornosti spolupracovníkům, zatímco stranou zůstávají ti, kdo tento systém vybudovali a drželi v chodu, tedy samotní pracovníci Státní bezpečnosti. Důležitý je ale také systém práce Státní bezpečnosti a to, co znamenalo zařazení do nějaké kategorie. V ní člověk neskončil nahodile, aby byl tam zanesen s docela konkrétním popisem činnosti.
Jak se vyznat v různých typech spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti? Když necháme stranou různé proměny během čtyř desetiletí, můžeme se zbývat obdobím normalizace, kdy po takzvaných krizových letech Státní bezpečnost nabrala nový dech.
Proto byla v roce 1972 vydána tehdejším ministrem vnitra nová směrnice. Její obsah popisuje Pavel Žáček ve svém textu „OSTRÁ ZBRAŇ“ STÁTNÍ BEZPEČNOSTI – Spolupracovníci StB ve směrnicích pro agenturně operativní práci 1947–1989. (Převzato z publikace Opozice a odpor proti komunistického režimu v Československu 1968–1989, nakladatelství Dokořán.)
Za tajného spolupracovníka se považoval ten, „kdo byl vědomě získán ke spolupráci před veřejností utajeným a v této směrnici stanoveným způsobem, udržuje s pracovníky kontrarozvědky konspirativní styk, plní stanovené úkoly, podává nebo předává poznatky a informace nebo poskytuje kontrarozvědce pomoc nebo služby, které je nezbytné utajovat“.
Tajní spolupracovníci měli sloužit „k vyhledávání, rozpracování a dokumentování protistátní trestné činnosti a rovněž k předcházení takové činnosti pomocí operativních opatření.“
Existovaly tři kategorie tajných spolupracovníků: a) agent, b) rezident, c) držitel propůjčeného bytu.
Agent plnil úkoly „při vyhledávání, rozpracování a dokumentování protistátní trestné činnosti a… směřující k předcházení a zabránění této trestné činnosti“.
Zejména
- vyhledává, aktivně rozpracovává a odhaluje kádrové rozvědčíky, signály o činnosti nepřátelských rozvědek a jejich agentury z řad čs. občanů i cizích státních příslušníků; zjišťuje záměry, metody, formy práce apod.;
- proniká do nepřátelských rozvědných centrál a jiných nepřátelských organizací a center v zahraničí a do organizací čs. emigrace;
- zjišťuje a odhaluje pokusy o proniknutí agentury nepřátelských rozvědek do důležitých hospodářských, vojenských a jiných objektů a zařízení na území ČSSR a zabraňuje úniku utajovaných skutečností z těchto objektů;
- získává poznatky o skrytých nepřátelských projevech a tendencích, odhaluje iniciátory těchto projevů, zjišťuje jejich úmysly, činnost a odhaluje kanály pronikání rozkladné ideologické činnosti vnějších a vnitřních nepřátel v důležitých objektech a zařízeních, v místech soustředění nepřátelských protisocialistických a protispolečenských živlů a na jiných důležitých úsecích, které jsou předmětem rozpracování nebo zpravodajské ochrany kontrarozvědky;
- zjišťuje a rozpracovává nepřátelské osoby, které organizují a provádějí podvratnou, záškodnickou a sabotážní činnost proti našemu státu nebo ostatním socialistickým zemím;
- pomáhá při ochraně čs. ekonomiky, čs. ozbrojených sil, státních hranic, dopravních a spojovacích prostředků před záškodnickou a sabotážní činností vnějších a vnitřních nepřátel,
- plní konkrétní úkoly při pátrání po osobách;
- plní úkoly preventivně výchovného charakteru s cílem předcházet a zabraňovat působení nepřátelské ideologické rozkladné činnosti, hospodářským škodám a mimořádným událostem v čs. ozbrojených silách oslabujícím bojovou připravenost vojsk,
- plní konkrétní úkoly při provádění rozkladné práce v nepřátelském prostředí.
Rezident byl „zvlášť vybraný, naprosto spolehlivý, životně zkušený a z hlediska kontrarozvědného odborně připravený tajný spolupracovník“. Takový člověk měl organizovat a udržovat konspirativní styk s agenty a dávat jim úkoly. Rezident přebíral od agentů písemné nebo ústní zprávy a podílel se na jejich „výchově“.
„Rezidentem může být i bývalý spolehlivý pracovník MV, který pracuje v občanském zaměstnání. Rezidentem může být rovněž prověřený zkušený agent, který má předpoklady pro tuto odpovědnou práci a nebyl získán na základě kompromitujícího materiálu.“
Jak to bylo s držiteli propůjčených bytů a konspiračními byty? Nebylo to totéž. V obou případech šlo o byty, které byly využívány „výhradně ke schůzkám s naprosto spolehlivými a zpravodajsky zkušenými tajnými spolupracovníky“. Propůjčený byt měl majitele, spolupracovníka, který za dohodnutých podmínek dával byt k dispozici. „Konspirační byt je oficiálně získáván operativním pracovníkem jako budoucím majitelem bytu, který přitom používá krycího občanského průkazu. Jen výjimečně může být konspirační byt legalizován i tajným spolupracovníkem.“
Další kategorií spolupracovníka byl důvěrník, který pomáhal Státní bezpečnosti vyhledávat takzvanou protistátní činnost. Byli vybíráni „z řad spolehlivých čs. občanů, členů KSČ i bezpartijních“, kteří „dobrovolně na podkladě vztahu vzájemné důvěry“ byli „ochotni podle svých možností a schopností sdělovat kontrarozvědce dílčí poznatky informačního charakteru nebo poskytovat jim nutnou pomoc a služby“. Šlo třeba o zjišťování pronikání „nepřátelské ideologie“, podezřelý zájem cizinců o různé objekty, zjišťování dalších informací o prověřovaných osobách a podobně. Z důvěrníků se mohli později stát tajní spolupracovníci. Důvěrník podle směrnice „nesmí plnit úkoly týkající se státobezpečnostních případů a jiných důležitých kontrarozvědných úkolů, při kterých je nutno plně odkrýt operativní zájem, metody a formy práce kontrarozvědky.“
Když se vrátíme ke kategorii tajný spolupracovník, Státní bezpečnost se zmiňuje i o motivech, které by ke spolupráci mohly vést. Byly třeba ideové, protože byl spolupracovník přesvědčen o správnosti této činnosti: „…osobní přesvědčení kandidáta o nutnosti boje proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli vyplývající z marxisticko-leninského světového názoru, socialistického vlastenectví, odporu k imperialismu a imperialistickým válkám, nenávistí k imperialistickým rozvědkám nebo některým jejich pracovníkům, odporu k vnitřnímu nepříteli, zejména po zkušenostech z r. 1968 apod. Ideová motivace může být rovněž založena na osobním zájmu kandidáta o bezpečnostní problematiku a činnost kontrarozvědky.“
To poslední by se zřejmě mohlo týkat romantických duší, které příliš četly špionážní romány.
Nebo byl tajný spolupracovník motivován nějakými hmotnými výhodami, třeba stálým platem, jednotlivými finančními odměnami, podporou rodiny a podobně. Peníze „navíc“ bylo třeba nějak důvěryhodně vysvětlit okolí spolupracovníka.
Bylo také možné využít kompromitujícího materiálu. Tedy něčeho, co by mohlo být trestné nebo by to spolupracovníka v případě odhalení ve společnosti kompromitovalo.
S tajným spolupracovníkem se udržoval pravidelný kontakt, a to nejméně jednou za tři měsíce. Součástí styků bylo také hodnocení činnosti, ideové působení (reagovat na nesprávné ideové názory) a roli měl hrát také osobní příklad řídící osoby. Spolupráce se ukončovala, pokud se dotyčný neosvědčil, skončila doba dohodnuté spolupráce nebo spolupracovník přešel na místo, které už nebylo zpravodajsky užitečné. Také tehdy, když byl tajný spolupracovník ustanoven do vyšší politické nebo státní funkce.
Je třeba uvést ještě další kategorie.
Kandidát na tajného spolupracovníka byl člověk, kterého chtěla StB získat jako tajného spolupracovníka, ale ještě jím nebyl a ke spolupráci se nijak nezavázal. Byl na něj veden osobní spis s krycím jménem a kandidát o tom většinou nevěděl.
Nejníže v hierarchii stál ideový spolupracovník. Ten působil v zahraničí, kam oficiálně cestoval nebo kde pracoval. To mu někdy Stb mohla přímo umožnit. Takový jedinec pak podával zprávy o činnosti svých kolegů a o tom, co so se dozvěděl na svém pracovišti nebo škole, kde studoval.
Informátor byl spolupracovník, který poskytoval informace nepravidelně a nemusel ani vědět, že jedná s pracovníkem StB. Nedostával úkoly a nezavazoval se formálně ke spolupráci. Mohl třeba informovat o dění v SSM a KSČ a armádě.
Když se podíváme na to, jaké typy spolupráce Státní bezpečnost využívala, je celkem zřejmé, že pokud byl někdo agentem, musel vědět o tom, že má co do činění se Státní bezpečností a uzavřel s ní nějaký formální akt spolupráce. Pokud spolupráce trvala delší dobu, musela být nějakým způsobem přínosná. Pokud k tomu – jako je to třeba u Andreje Babiše – přidáme i další fakta (členství v normalizační KSČ, osobní výhody v minulém režimu), máme tu obraz člověka, o jehož morální integritě můžeme s úspěchem pochybovat. Že se to tak nejeví i řadě občanů, lze přičíst jejich neznalosti, nebo je to důsledkem cynismu a morálního zmatku, který se podařilo strůjcům bývalého režimu navodit a dál šířit.