Miloš Zeman nazval blbcem novináře Českého rozhlasu kvůli informaci, že s ním mají na zahraniční cestu jet tři lékaři a čtyři zdravotní sestry. Jiří Ovčáček šílí, kdykoli se někdo o stavu hlavy státu jen zmíní. Jenomže ptát se na zdraví vrchního velitele ozbrojených sil, a to zejména ve chvíli, kdy je zjevné, že naprosto nezvládá svůj program, a dozvídáme se pouze různé polopravdy, je nutné a nikdo se tomu nemůže divit.

Ovčáčkova taktika je taková, že každého, kdo se více zajímá o prezidentovy potíže, označí přinejmenším za neslušného (ještě lépe za zrůdu). Je to jednoduchý postup, protože automaticky získá na svoji stranu všechny, kdo spor vnímají jako urážení nemocného starého muže. Jenomže tento muž je prezident.

Pražský hrad oficiálně přiznává, že Zeman trpí dvěma nemocemi: polyfunkční neuropatií, která způsobuje jeho potíže s chůzí, a cukrovkou. Jenomže tím rozhodně nevysvětluje, proč jeho program permanentně zeje prázdnotou, oficiální akce se přizpůsobuje svojí délkou i průběhem, nebo třeba to, z jakého důvodu má na všech cestách velmi omezený program. Není totiž rozhodně běžné, aby se při návštěvě nějaké země uskutečnily v jednom dni sotva dvě schůzky, a to ještě s několikahodinovou mezerou.

Velký ohlas vzbudil Zemanův stav naposledy například na summitu OSN. Zeman se zúčastňoval jen omezeně a navíc se naplno ukázalo, že není schopen s nikým hovořit neoficiálně, protože programu ostatních státníků prostě a jednoduše nestačí. Nezbývá tedy, než se ptát, kdy se konečně dozvíme pravdu – a právě to je povinností každého novináře (opravdového novináře, nikoli tedy těch prohradních, kteří by Zemanovi potvrdili úplně cokoli).

Opravdu nikdo se nemůže divit tomu, že ve chvíli, kdy Zemanovo zdraví vzbuzuje tolik otázek, existují lidé, kteří je pokládají. Dozvídáme se už jenom směšné historky o tom, jak „odešla cukrovka“, ale ve skutečnosti nevíme nic. Proto je potřeba ptát se dál, i kdyby Hrad přestal na tiskové konference pouštět úplně všechny.