V Budapešti nedávno proběhlo setkání šestnácti středoevropských a východoevropských zemí s čínským ministerským předsedou (ve zkratce 16 plus 1). Čína zde přislíbila investice tří miliard eur do středoevropských zemí EU, hlavně do infrastruktury. V Německu, ale i u nás doma to okamžitě vyvolalo otázky, co Číňané takovými kroky sledují. Jde jen o hospodářské zájmy, nebo se Čína prostřednictvím „mladých“ členských zemí pokouší vrazit klín do fungování EU a získat si vliv na její politiku?

Tuto starost vyjádřili (podle Frankfurter Allgemeine Zeitung z 27. listopadu) současný německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel (SPD), podobnou obavu jsme mohli slyšet i od předsedy obchodního výboru v Evropském parlamentu Bernda Langeho (rovněž SPD) a znepokojilo to i předsedu frakce evropských lidovců v Evropském parlamentu Manfreda Webera (CSU). Je s podivem, že všichni tito pánové jsou tak starostliví, pokud jde o politický vliv čínských peněz u nás, ale nemají stejné či horší obavy z mnohem většího čínského vlivu v Německu a v dalších západoevropských zemích.

Střízlivé srovnání

Statistika (viz FAZ z 28. listopadu) totiž hovoří jasně: Přímé čínské investice v období 2000–2016 činily v Maďarsku těsně nad 2 miliardy eur (200 eur per capita), v Polsku něco přes 900 milionů eur (25 eur per capita), v Česku těsně pod 600 milionů eur (57 eur per capita) a na Slovensku 50 milionů eur (9 eur per capita). V Německu však ve stejné době Čína investovala téměř 19 miliard eur (240 eur per capita). A sečteme-li čínské investice v zemích Visegrádské čtyřky, jejich výše v tomto období ani zdaleka nedosahuje výše čínských investic ve Finsku (téměř 7 miliard eur, 1272 eur per capita) nebo třeba ve Velké Británii (téměř 24 miliard eur, 363 euro per capita), byť ta zrovna EU opouští.

Shrnuto, čínské investice u nás i v dalších středoevropských zemích jsou v porovnání se západními státy zanedbatelné. Když od našich německých přátel či od účastníků domácí diskuse slyšíme kritiku na téma vlivu čínských investic na naše i evropské vnitřní poměry, připomíná to starosti starších bratrů. V dnešní postfaktické době ovládají politiku pocity. Je tedy dobré mít při případné diskusi po ruce pár skutečných čísel.