Odkud se bere byrokrat a co po nás chce? V naší současnosti existuje mnoho paradoxů. Jak je například možné, že Evropská unie není státem, ale přitom vykazuje takovou byrokratickou sílu, že dosahuje nebo možná i přesahuje byrokratické potence nadnárodních i národních států, a to jak v minulosti, tak v přítomnosti?

Co je to vlastně byrokracie? Podle polského filozofa J. M. Bocheńského jsou byrokraté příslušníci státní úřednické vrstvy, většinou vykořisťovatelé nebo paraziti, kteří bezohledně vykořisťují tvůrčí pracovníky. To poněkud připomíná marxistickou terminologii, ale něco na tom bude. Dříve se zdálo, že se uvedená charakteristika týkala starého Egypta a komunistických zemí a ejhle, zdá se, že je to naše přítomnost!

Pokud bychom chtěli v definici pokračovat, zůstat u starého papá Marxe a jeho kritiků nemůžeme, jejich slovník a představivost nedostačuje. Kdo je to byrokrat a odkud se bere jeho plodivá síla? Už na první pohled je totiž zřejmé, že byrokraté se množí jako králíci a byrokratická opatření se dělí rychlostí rakovinové buňky. Přitom nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že byrokracie je přítomna všude na světě a počet úředníků v Bruselu není příliš vysoký (jako například mediální ekonom Tomáš Sedláček). Je to spíše tak, že bruselská byrokracie vytváří a rozmnožuje různými evropskými projekty byrokracii v unijních státech, ponechává si ovšem kontrolní pravomoci. Například čeští podnikatelé i učitelé vám řeknou, o kolik se zvýšila jejich byrokratická zátěž, pokud spadli do pasti nějakého EU projektu! Je to pochopitelné. Když neexistuje evropský stát, musí EU hledat živnou půdu pro byrokratické bujení jinde – a to se jí daří.

Ale abychom nezamluvili slíbenou odpověď. Zdá se mi nejvýstižnější říci, že byrokrat je vlastně takový administrátor evropských projektů – a příliš nezáleží na tom, zda je politikem nebo vyšším či nižším úředníkem. Vytvořila-li komunistická éra nového člověka v podobě úderníka nebo traktoristky, unii se podařilo totéž s administrátorem/administrátorkou. Jim bude asi nejvíce záležet na tom, aby obdržený projekt správně zúřadovali a vyúčtovali – a případně předložili nějaký akceptovatelný, nemastný neslaný „výstup“. Záleží přece na tom projít formální finanční kontrolou! A protože velké evropské projekty tonou v problémech – typickým je vybudování společné měny – musí se vytvářet stovky projektů malých, zaplevelujících společnost rozporuplnými výsledky. Projektová mánie je postavena na hesle: kdo má projekt, žije, kdo ne, má smůlu… Velkou výhodou byrokracie vždy navíc bylo a bude to, že je jaksi neosobní. Byrokraté nemají z dobrých důvodů vlastní tvář a nejdou osobně (jako musejí jít klasičtí politikové) na trh se svou vlastní kůží. Byrokrat je úředník, který slouží jakési vyšší pravdě. Že nemá tvář a odpovědnost, na tom nezáleží, naopak je tomu rád. V tomto smyslu je vlastně zřejmé, proč jsou i unijní politici tak nevýrazní. Dříve jsem si myslel, že je to pouze osobnostními kvalitami, dnes jsem přesvědčen o tom, že se jedná o systémovou záležitost. Nový politik-byrokrat se nemůže stát osobností, ohrozilo by to jeho dobré bydlo!

Úředničina, politika a život

Lze přitom tvrdit, že skuteční politici by měli být oněmi „tvůrčími pracovníky“, jimž jde současná evropská byrokracie po krku, a jsou tedy většinou ohroženou lidskou skupinou. (Zda bychom za takového „tvůrčího pracovníka“ mohli považovat ministra milionáře prodávajícího v metru koblihy, umně však po straně odčerpávajícího bruselské dotace, je velmi sporné, ale o tom by byl jiný článek.) Co škodí evropské byrokracii, je jasné: zásadní politická reforma, která by zredukovala její moc, sílu a nakonec i počet. To je vysvětlení, proč je třeba se zabývat sjednocením žárovek či rakví, nikoli takovými drobnostmi, jako je novodobé stěhování národů nebo světový terorismus. To je vysvětlení, proč je zapotřebí odmítnout politiky středoevropských zemí, kteří se (třebas nešikovně) pokoušejí o řešení reálných problémů.

Ideologie, kterou je podle starého marxistického vysvětlení vybavena každá třída, je nezbytnou součástí i byrokratického světa. Komunistická ideologie byla schopna tvrdit, že dělníci ve Švýcarsku umírají hlady, i když měli nejvyšší platy v tehdejší Evropě a každý Švýcar vozil své tělo v osobním automobilu (už vůdce světového proletariátu V. I. Lenin si stěžoval, že ve Švýcarsku nelze kvůli tomu rozpoutat světovou revoluci!). Podobně dnes nám unijní byrokratická agenda namlouvá, že je největší ohrožení našeho života představuje vysavač s vysokým příkonem. Evropské unii se podařil v posledních dekádách husarský kousek. Vytvořila byrokracii v nestátním útvaru, vládnoucí třídu, která diktuje svou pochybnou vůli svébytným národním státům. V tomto smyslu je potřeba si položit otázku, jakými mechanismy je možno dosíci potřebných reforem v takovém spolku, a pokud to možné není, zda v něm má smysl setrvat.

Boj o potřebné reformy bude tuhý. Nechali jsme vyrůst byrokratické hydře, která se bude zuby nehty držet své ideje jednotných žárovek a představy, že funkční rodinou je homosexuální pár: mimochodem, ideální témata pro další desítky nových projektů.

Naštěstí pro nás všechny je to pouze šedivá teorie. Naštěstí pro nás život přinese výzvy, na něž nebude mít evropská byrokracie odpovědi. Pak přijde změna a snad i obnova opravdové evropské politiky.